13.01.2010

   Když tak občas slýchám při tom našem obvyklém klábosení u piva i jinde, jak se většina členů K1400 v podstatě narodila s řídítky v rukou a slovo „motorkář“ má napsáno v rodném listě, musím se v duchu pousmát tomu, že ačkoli jsem na mašinách nalítal nejspíš víc kilometrů nežli kdokoli jiný (i když to samozřejmě nemohu vědět jistě ), vůbec do tohoto stereotypu nezapadám. A tak jsem se pro pobavení a ukrácení dlouhých zimních měsíců rozhodl podělit o svůj malý antipříběh .   

   Jak jsem se tedy stal motorářem (já se za něj považuji, jakkoli nemusím splňovat definice jiných)? Odpověď je velmi prostá - jako slepý houslistou. Je to výstižné a mohl bych tím vlastně skončit. Jenže to bylo na článek asi málo. Dokonce, i kdybych psal nějakým extra velkým fontem . Přiznám se bez mučení, že v průběhu svého raného i

pozdního mládí mne motorky (a motory obecně) vůbec nezajímaly. Nikdy jsem neslintal při pohledu na pionýra, skútr ba ani moped, nesnažil se v garáži vyrobit jednostopé vozidlo z rámu Favorita, motoru z mixéru a boudy od kočárku, a pařezová mládež z mého pohledu mohla klidně žít ne na jiné planetě, ale v jiné galaxii. Během poměrně dlouhého procesu získávání vzdělání (což neznamená, že jsem pětkrát opakoval třetí třídu ) jsem se úspěšně vyhýbal čemukoli byť jen vzdáleně technickému, v důsledku čehož jsem namísto šikovných rukou získal jen ukecanou hubu a přesvědčení, že například třmen patří výhradně do výbavy jezdců na koních, maximálně že je spolu s kladivem a kovadlinou součástí mimořádně velkého ucha . Takto spokojeně nevědoucí jsem bezpečně proplouval životem a nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl kdy ztroskotat na motorkářských útesech.

   Nedlouho poté, co se otevřely hranice nejen na Východ, ale i na Západ, jsem dokončil studium a reálně hrozilo, že si budu muset najít práci. S nevábnou vidinou kravaty, obleku, aktovky a pevné pracovní doby jsem se rozhodl užít si ještě své poslední prázdniny a vyrazil do Anglie na jahody. Na rozdíl od Marušky jsem se nemusel ovšem plazit sněhem, protože mě tam neposlala macecha, ale jednalo se o brigádu na přísně dobrovolném a komerčním základě. Navíc nebyl prosinec, ale červenec. Shodou okolností, které byly poměrně bizarní, ale jsou nad rámec tohoto článku, jsem ovšem na plantáže nikdy nedorazil a místo toho se zaseknul v Londýně. Strawberry Fields For Never . Bez větší námahy jsem tu zapadl mezi tisíce jiných nelegálů (o vstupu do Unie jsme si tehdy mohli nechat leda zdát) a prošel obvyklým sledem pomocných stavebních prací, rychlých občerstvení, barů a hospod (jako obsluhující, podotýkám ). Uběhly oba prázdninové měsíce, pak zima, nastalo jaro, znovu přišlo léto a pak podzim a já byl stále ještě na Ostrovech a prožíval si svou vlastní verzi verneovky Dva roky prázdnin. Postupem času se však díky neustále sílícímu proudu příchozích Gastarbeiterů situace zhoršovala a kontroly úřadů byly na denním pořádku. Protože mě už nebavilo schovávat se při raziích inspektorů v lednici nebo na záchodě, případně předstírat, že jsem hluchoněmý, rozhodl jsem se poohlédnout po něčem bezpečnějším. Zní to trochu paradoxně, ale jako ideální „bezpečnější“ práce se jevilo doručování zásilek na motorce . V úvahu přicházelo také rozvážení pizzy na stejném dopravním prostředku, ale bál jsem se, že bych každou spíš sežral nežli doručil. V této branži se totiž člověk nestával zaměstnancem, sám se registroval k placení daní (nemusím asi příliš vysvětlovat, jak to tím pádem ve většině případů dopadlo) a především tu v podstatě nepracoval nikdo jiný nežli domácí (plus hosté z Irska), takže nikoho ani nenapadlo provádět imigrační kontroly. Byl tu však jeden malý háček. Tedy, vlastně hák jako na velrybu - neměl jsem motorku, řidičák, vybavení ani zkušenosti a z Londýna jsem znal jen centrum. Třešničkou na dortu pak bylo to, že se blížil začátek zimy. První překážka - tedy řidičské oprávnění - se ukázala jako zanedbatelná, spíš živý plůtek na zahradě nežli Taxis. Poslal jsem si žádost (musel jsem v ní trochu zalhat, to přiznávám, ale bylo to pro dobro věci ) a do týdne měl provizorní řidičák. Žádná autoškola, žádný kurs, žádné zkoušky. Pravda, maximální povolená kubatura byla 125 kubíků, nesměl jsem vozit spolujezdce, nesměl na dálnici a motku jsem si musel označit velkým červeným písmenem „L“ (asi aby všichni věděli, že jsem lempl s velkým „L“ .) . Moc to nevadilo. Upřímně, na čemkoli silnějším bych se určitě stejně zabil (pokud bych vezl spolujezdce, zabil bych pochopitelně i jeho) a dálnici bych nejspíš ani nenašel. Dalším krokem byla motorka. Ihned jsem se ukázal jako potenciální příznivce stylu chopper a cruiser, protože jsem si vybíral výhradně podle vzhledu … Ostatně o ničem jiném jsem neměl ani páru. Zvolil jsem si Yamahu DT125 (viz. úvodní foto). Důvod? Prostě se mi líbila . Koupil jsem první stroj, který jsem si jel prohlédnout, neměl jsem s sebou nikoho, kdo by mi pomohl udržet chladnou hlavu, motorku jsem si pořádně nezkontroloval, protože bylo už šero, a nesmlouval jsem - zkrátka ideální postup . Majitele jsem natolik šokoval, že dokonce souhlasil s tím, že mi motku přiveze až ke mně domů (peníze jsem mu předem nedal, zřejmě i má idiocie měla určité hranice). Nechápu, jak je to možné, ale ukázalo se, že jsem koupil ideální motku do městského provozu, že byla naprosto v pořádku (najel jsem na ní zhruba 30 tisíc km absolutně bez problémů) a navíc měla odstraněný omezovač výkonu, takže svištěla až stovkou … Nadarmo se neříká, že štěstí sedá na vola … . Hned druhý den jsem se začal učit jezdit na dvoře - byla to docela legrace, při nakopávání jsem si málem zlomil nohu, pochopitelně jsem se spálil o výfuk, pletl si spojku a ruční brzdu a obecně bavil všechny, kteří do dvora měli okna. Aby mne náhodou nepřehlédli, měl jsem na sobě žlutý gumový kabát půjčený od souseda, který býval rybářem (už byla půlka prosince, takže skoro pořád lilo a válely se mlhy). Kromě toho jsem promýšlel, jak sehnat nějakou výbavu za těch pár liber, které mi zbyly. Nakonec jsem si pořídil skutečně epesní výstroj - silné zateplené gumáky od souseda, který je už nestačil využít, protože o loď přišel v exekuci, téměř novou lyžařskou kombinézu z prodejny charity, levný nepromok a lacinou helmu z výprodeje, kterou podle kvality vyrobil zřejmě nějaký opilý Albánec. To vše víceméně za cenu několika piv. Jediným skutečným výstřelkem luxusu byly nepromokavé rukavice z Goretexu. V plné polní jsem vypadal jako úchylný kosmonaut (viz. foto č.01). Jedinou útěchou mi retrospektivně může být pouze fakt, že podobně vymóděných zjevů na motorkách se po Londýně pohybovalo celkem dost. Začátky byly poměrně kruté, protože teploty (respektive zimoty ) se pohybovaly kolem pěti stupňů, foukalo, prakticky denně pršelo, veškeré informace přicházely skrze praskající rádio, do kterého mlelo dalších deset lidí, každou chvíli jsem musel zastavit a dívat se do mapy a jízdní zkušenosti jsem získával za

foto č.01

   Détéčko jsem měl celkem asi osm měsíců a dodnes na něho nedám dopustit. Ve své zabedněnosti jsem ani nevěděl, že je třeba dolívat vodu do baterie, kontrolovat napnutí řetězu, čistit vzduchový filtr a další „drobnosti“. A ani mne to evidentně netrápilo. Nejspíš jsem si myslel, že mám doma perpetuum mobile . Prostě totální motoblb! Přesto mne nikdy nenechalo ve štychu (asi mne mu bylo líto ). O jeho odolnosti svědčí mimo jiné i to, že když jsem se za rok a půl po jeho prodeji jinému kurýrovi do Anglie vrátil, bylo ještě pořád v provozu s dalšími 40 tisíci na tachometru, a to bez repase!

   Jak jsem se už zmínil, ze dvou měsíců se vyklubaly dva roky, ale pak přeci jen nastal čas vyrazit k domovu. Jak jinak nežli na motorce, samozřejmě. Cesta to byla vpravdě zajímavá a dobrodružná - kdo by chtěl znát podrobnosti, nechť si přečte článek „O mém stroji“ - klikni zde -

   Když jsem se u nás vypořádal se všeobecnou brannou povinností, zamířil jsem zpátky do Anglie. Nezastírám, že jedním z důvodů byla i chuť znovu si zkusit práci kurýra, byť na trochu jiné úrovni. Mezitím jsem totiž získal plnohodnotný řidičský průkaz (britský i český), poměrně dost zkušeností a už jsem nejen věděl, že vodu do baterie je třeba dolévat, ale dokonce jsem to uměl i sám udělat . Také v oblasti oblečení jsem poskočil trochu dopředu a kromě kožené soupravičky si pořídil také spoustu více či méně funkčních součástí, jako například vyhřívané vložky do bot nebo vyhřívané rukavice (vzhledem k nutnosti jejich připojení k baterii jsem ovšem občas vypadal, jako kdybych utekl z jednotky intenzivní péče, protože ze mne čouhalo několik drátů). Velmi praktickým řešením bylo přilepení asi 20cm silného pruhu nepromokavé tkaniny kolem spodní části integrálky, protože pak pod ní nefoukalo a nezatékala voda za krk. Na druhé straně jsem ovšem trochu připomínal křížence včelaře a sportovního šermíře . Pravda je, že v situaci, kdy chce člověk být především v suchu a teple, jdou estetická hlediska stranou a cokoli je praktické, je také přijatelné.

v Londýně mnoho kurýrů, jichž tam v polovině devadesátých let pracovalo odhadem asi 5 tisíc! Neskutečná banda, která sedlala všechno od skútrů až po Rat Bikes, tedy podomácku splácané výtvory pochybné konstrukce a ještě

   Na druhou stranu to bylo ovšem trošku nuda a protože jsem si chtěl udělat radost a vyzkoušet něco nového, znovu jsem maličko změnil styl a pořídil si sport tourer Yamahu FJ1200 (ilustrační foto č.04). Takhle volba byla už spíš srdcová nežli rozumová. Přechod z Hondy byl poměrně tristní - najednou jsem seděl nakloněný dopředu, držel

Foto  : autor článku

Spojení na autora článku :

Zpět do sekce : Napsal Život