25.12.2014

   Nějak se už stalo tradicí, že vždy když si koupím nějakou novou motorku, tak že se potřebuji s kamarády podělit o nové dojmy. Řečeno jinak, vykecat se a možná i trošku pobavit. Naposled to bylo, když jsem tady na jaře psal o jednom BMW  klikni zde.  O motorce, která byla pro moje potřeby úplně stejným omylem jako moje předchozí manželství a tak podle toho asi vyznělo i to moje její hodnocení. Když jsem ji kupoval tak jsem si myslel, mylně, že bude tak nějak cestovnější, pohodlnější a míň závodnická. Prostě, výrobce mě jejím zařazením do kategorie sporttourer uvedl v omyl a já blbec mu naletěl. A i když mám dost zkušeností se soudy o rozvod,

  Takže ..... vo co vlastně gou. Vo velký cesťák. A cesťák to je, i když ho asi všude najdeme mezi endurama. Litr, V twin, vodník, stříkačka, osmiventil, výrazný podčtverec 97 na 67, 98 koní, šestikvalt, 230 kilo. A tím, že se tváří s takovou nějakou podmračenou nasraností, se asi i v klidu snaží naznačit co dovede. Umí 220, stovku udělá za 3 a půl a na dvoustovku kterou má za 17, mu stačí 680 metrů.

   Jinými slovy, obrali ho na kompresi, o 1000 otáček a 15 koní. A za sebe dodávám, zaplať pánbu za to. Je víc než dostatečně pružný a pořád je nějak cítit ta jeho chuť se pořádně roztočit. Bohužel svou ochotu přehání už i malý kousek nad volnoběhem na samém začátku provozních otáček. V podstatě ve stejném okamžiku kdy i při nějakém popojíždění vymezíme plynovou rukojetí vůli na lanku. Takže, vymotat se z parkoviště, otočit se na silnici, to je potřeba se s touto motorkou zase znovu naučit, aby u toho člověk mohl být suverén a nevypadal jak blbec. Musím přiznat že já zatím, teda doufám že jenom zatím, patřím spíš mezi ty druhé. Asi tomu dopomáhá i spojka. Má sice akorátně plynulý záběr, ale ta síla na páčku je strašná. Rozhodně nic pro nějakou křehkou dívčinu. Šestikvalt, odstupňování, řazení, naprostá pohoda. Snad jen, to řazení neutrálu. Pokud se motorka ještě pohybuje, je to sranda. Pokud však už stojí, nastává trošku problém. Je to ale věc té tvrdé spojky. Chce to prostě za tu páčku zabrat až zbělají prsty a kontrolka nám pak nahlásí úspěch. Spotřeba se pohybuje kolem šesti a tak má motorka v kombinaci s pětadvacetilitrovou nádrží silně nadprůměrný dojezd. Manévrování na místě je díky vyššímu těžišti logicky horší, ale tuto nesnáz nám Aprilka vynahradí okamžitě po rozjezdu. Takovou kombinaci pohodlí a jízdních vlastností bych mezi choppery nebo cruisery asi hledal těžko. Velká deviza motorky je, že díky velkým zdvihům dobře vyladěného pérování ( 175 a 185 mm, vzadu i za jízdy seřizovatelného ) je úplně jedno, jestli jedeme po rovným, nebo po hrbatým. Prostě, motorka mi vždy hlásí abych se staral o svý, že tohle je její starost, ne moje. Oni i u Marzocchi mají mistry v oboru. Ze začátku jsem měl ale pocit že se motorce nějak moc nechce do zatáček. A ono přitom chce. Akorát mi muselo dojít, že tím že sedím výš, ji o to musím tělem trošku důrazněji poprosit. A když to udělám, odmění se mě. Poděkuje a dá mi najevo, že si ty zatáčky užívá stejně jako já. Jede tam kam chci, nevlní se u toho a neodskakuje. Jenom si uvědomuju, že ty opravdu rychlé zatáčky by šly určitě jezdit ještě o něco rychleji, ale mozek mě vždy hlásí stop. Asi to bude tím, že mám na tom Caponordu hlavu o nějakých 20 čísel nad silnicí výš než jsem byl do teď zvyklý a tím pádem mě nějaký blbý podvědomí upozorňuje, že bych padal z větší výšky a že by to proto zcela logicky i víc bolelo. Vzpomínky na ty probdělý noci po zlomeninách z autocrosu jsou zkrátka pořád ještě dost čerstvý. Věc kterou po těch statisících najetých na různých motorkách ale naprosto nechápu je, že ETV je naprosto imunní na vyjeté koleje od tiráků. Zkrátka, jede v dolíku, po hraně i po stěně těch kolejí tak jak chci . Tedy rovně. Ani zadek mě nehlásí žádný pokus o nějaký vlnění. Zprvu jsem si dokonce myslel, že jsou ty koleje jen optický klam. Přepínače na řídítkách nevybočují od standartu, až na dva. Čudlík na blinkry je tak blízko palce a funguje tak, že se mě chce ty blinkry dávat i tam, kde nemusím. Naproti tomu si ale v Noale asi víc přihli Chianti když zapojovali tlumená a dálková světla. Dopředu tlumená, dozadu dálková. No nic, snad toho najezdím víc přes den. Určitě byli ale Taloši ve stejném stavu i když umísťovali zásuvku. Ta není někde u řídítek jak by bylo logické, ale pod sedlem. Já si zkrátka nedovedu představit, že by mě ten drát od džípíesky plandal kolem nádrže a končil až pod zadkem. No .... a to poslední o čem bych se měl samozřejmě ještě zmínit jsou brzdy. A já fakt nevím jak by to zmínění mělo vypadat. Nevím jak to o nich napsat, jestli je mám pochválit, nebo pohanět. U Intrudera jsem na ně nadával že jsou dobrý akorát na nějaký přibrzďování a u Bavoráka jsem je zase vychválil tak, že to vypadalo jakoby už motorka nemohla brzdit víc. Jenomže ...... v případě Caponorda šli u Bremba ještě o hódně velký kus dál. A bohužel bez ABS. Stačilo mě, pomalu, na jedničku, v mírném náklonu se té brzdové páčky jen tak dotknout. Koleno splasklo za týden, kotník za čtrnáct dní, ale motorka zůstala odřená furt. Moc, moc, moc se bojím toho, jestli budu někdy muset na nějakým kluzku z nějaké normální rychlosti intenzivněji zabrzdit. Škodolibí kamarádi mě radí nastříkat aspoň z jedné strany ty kotouče Wédéčkem. A já si říkám, že to není zas tak blbý nápad. Jestli kvůli těm brzdám ještě jednou lehnu, tak to určitě zkusím. No ..... a uvidím :-))

   Takže, někdy na jaře někde ahoj.  Petr Brno