Poslední přípravy :

Přestože jsem od tohoto okamžiku bral Introše do slabin tak, že zadní kolo mělo několikrát snahu předjet přední, časová ztráta byla dost značná. ................. Intro

Celnice :

   K velkému překvapení nás Německý celník oslovil plynulou češtinou : "Dobrý den, kam prosím jedete?" Protože já jsem jazykový nevzdělanec (pokud nepovažuji za znalost jazyků ruštinu, ukrajinštinu a samozřejmě slovenštinu) odpověděla mu (na oplátku plynulou němčinou) Martinova žena. Za necelé tři minuty odjíždíme (no vida 20ti minutová záplata časového itineráře). Píši, že odjíždíme, ale měl bych napsat, že takhle slušně (nechtěl jsem riskovat prozrazení Maxcalibrů) jsem se nerozjížděl ani v autoškole při závěrečné zkoušce.

Pohodová jízda s překvapením :

   Postupem času, ale hlavně s ubíhající nadmořskou výškou se začíná oteplovat, takže v Passau kam jsme dojeli v 08:40 a kde já poprvé tankuji (Martin má nádrž na 20 litrů) je již krásně slunečno a teplo.

   Po natankování jsme s Passau vyjížděli krátce před devátou a u tohoto času bych se chtěl pozastavit. Pokud budete tuto cestu podnikat naplánujte si ji tak, aby jste v osm ráno měli toto město daleko za zády, neboť okolo deváté se sem začnou sjíždět lidi z okolních měst a městeček za větším nákupem - takže silnice jsou fakt plný. Vzhledem k tomu, že Martinova

žena se osvědčila jako skvělý navigátor nám cesta příjemně ubíhá a při dalším tankování jsem ji mohl ujistit, že skutečně budeme "na kopci" podle plánu (tedy okolo 13:00). Za nedlouho již přejíždíme Rakouské hranice. Hned po jejich překročení mne docela udivila "výzdoba" kolem silnic. Byli totiž doslova lemovány kombajny, traktory a všemi možnými aparáty týkající se zemědělské techniky. Bylo jich snad stovky. Ale pozor ! Vše bylo vyrobené z balíků slámy. Nechápal jsem. Stejně tak jsem nechápal, když jsme již od vjezdu na Rakouské území začali potkávat

(naštěstí v protisměru) jeden traktor za druhým. Ovšem ty traktory, (dle mého odhadu) byly vyrobeny někdy mezi dvěma válkami. Všechny do jednoho se ale leskli jako by teprve včera sjeli z výrobní linky a nechci být daleko od pravdy, že na tuto parádu jim jejich majitelé leštily i gumy krémem na boty. Pokud píši, že traktory pocházeli někde z meziválečného období pak to samé platí i o jejich řidičích. Dědulové s nezbytnou štětkou za kloboukem byli však velice bezprostřední a zdravily každého jako, když jde o dušu. Až o hodně později (když jsme je potkávali i na samotném vrcholku Grossglockneru), jsem pochopil, že zatímco mi vyjíždíme

tento ledovec nahoru a pak sjíždíme dolu, oni jej přejíždějí celý tam a zpátky. Nevím kolik jich bylo, ale určitě hodně přes sto (ten na snímku, kdy jsem si omylem přepnul foťák na ČB, má "startovní číslo" 157), ovšem za celou dobu jsme neviděli jediný, který by stál porouchaný u krajnice. Zato když jsme dojeli k "turnikrtům" (kde jsme zaplatili obvyklých a naplánovaných 17 juro) nesl se celým údolím šílený zápach, co to píšu - byl to prostě strašný smrad, ze spáleného - spojkového a brzdového obložení (jistě ještě azbestového) . Od turniketů je to již opravdu kousek, ovšem šlapat na kole (jako bezpočet cykloturistů) bych to nechtěl.

Finálové stoupání :

   Je to skvělý pocit. Stoosmdesátky se střídají v pravidelném rytmu jako na běžícím pásu. Po projetí každé z nich se octnete o nějaký ten metr blíže k vrcholu. Ani trochu mi nevadí, že krajnice vozovky jež spíše připomíná klikatícího se "hada", není osazena svodidly. Naopak, projetí zatáčky v řádném náklonu s výhledem do strmé propasti od které vás jen symbolicky oddělují velice řídko osazené kamenné patníky má své neopakovatelné kouzlo. Prostě paráda kterou jsem si nenechal zkazit ani cykloturistou, který ze zbytku sil a celou svou

váhou šlápl do pedálu, skoro již stojícího kola tak nešťastně, že jej to vyneslo až na levou polovinu silnice - tedy do míst, kde jsem jej právě předjížděl. Úhybným manévrem jsem jej a již zmíněné kamenné patníky minul o chlup. Je sice pravda že jsem velice mírumilovný člověk, ale kdybych měl v ten moment po ruce klínový řemen - tíhnul bych ho po zádech tak, že by si pos...... paty a samou "radostí" by pak šlapal do pedálů tak svěže - až by serval zuby na rozetě. 

Jsme "na kopci" :

   Velká výhoda vlastního finálového stoupání je v tom, že po projetí turniketů není kam zabloudit a tím pádem se můžete plně soustředit na požitek z jízdy - která je hlavně díky velmi malé pravděpodobnosti sekání s policií velkým

zážitkem. Když dojedete na cosi co snad připomíná křižovatku tvaru "T" (na snímku označeno č. 1) pak věřte že jste na "kopci". Jestliže se tedy na téčku dáte doprava (na snímku označeno č. 2)  dostanete se na malé parkoviště, kde máte dvě možnosti. A) - otočit se a jet zpět. B) : pokračovat - již klesáním na odvrácenou stranu kopce. Ve zmíněném bodě (na snímku označeno č. 1) se však můžete dát doleva  (na snímku označeno č. 3) a po takzvané BIKER-STRASE můžete vyšplhat se svou "mášou" ještě o dobrých sto metrů výše nežli je bod č.2. Jsme na kopci.

   Martinova žena kouká nevěřícně na hodinky a s uznáním chválí můj harmonogram neboť je přesně 13:03 hoď. Polichocen pochvalou a vědom si časové rezervy pro zpáteční cestu se pouštím do focení. Dlužno říci, že pro focení

byli podmínky tak ideální, až se některé snímky zdají jako by byli foceny v ateliéru s tapetou na pozadí. A tak fotím a fotím. Po krátkém čase usuzuji, že by nebylo špatné pokud by nás někdo také zvěčnil - všechny tři pohromadě. Martinova žena požádala nějakého Němce či Rakušana který se velmi ochotně ujal mého Canonu. Lidičky, když jsem vyděl, jak nás fotí - nevěděl jsem jestli si z nás dělá blázny, nebo je "poťapaný" blázen on.. Proč? Mi jsme stáli za mašinama (aby nás

vyfotil u strojů) a on chodil s foťákem u pasu (vůbec se nedíval do hladáčku ani na displej) kolem motorek a cvakal a cvakal. Toho, že má navíc při každém cvaknutí objektiv namířený tak jako by fotil některý detail na motorce (to jsem si mohl vyfotit doma - že) jsme si všimli všichni a tak jej Martina žena upozornila, že jsme chtěli vyfotit mi - tak proč fotí detaily motorky. Co jí s úsměvem (který se vůbec nepodobal úsměvu retardovaného jedince) odpověděl nevím (rozuměl jsem jim asi tak - jako kdyby Angličan slyšel České : tři sta tři a třicet stříbrných stříkaček ..) ovšem pravda je taková, že po shlédnutí fotografií jsem se mu

musel v duchu hluboce omluvit. (viz. : úvodní  foto k tomuto článku  [ klikni ]  a 2x foto zde, nad tímto textem).

   Poté se opět ujímám Canonu já a protože je opravdu co tak zase fotím. Že jsem se při této činnosti nevyhýbal ani poloze "ležícího střelce" dokládá jedna s fotografií. Za některými snímky bylo však třeba popojet a protože to byl vždy jen kousek neobtěžoval jsem se s nandáváním helmy, ale uvázal jsem si jen šátek "na piráta". Opravdu velice "zajímavá" byla  reakce lidí v mém okolí. Do doby než jsem si uvázal šátek na místo helmy si mne prakticky nikdo nevšímal. Poté, co jsem spáchal takto "zavrženíhodný čin" na mne každý tupě zíral jako na zločince. Ordunku "milovným" zápaďákům zřejmě nešlo pod fousy, jak si můžu dovolit

takto hrubím způsobem porušovat jejich zákony.  Nu což - pomyslel jsem si, jen kdyby jste viděli některé vaše krajany když přijedou do Čech. Nějak jsem to překousl a dál jsem se věnoval focení.

   Když jsem mněl nafoceno víc než jsem doufal vydali jsme se dolu, směrem k turniketům. Těsně před osedláním mi Martin nabídl, že pojede o chvilku dříve, zastaví se na jednom z odpočívadel a nafilmuje mne videokamerou jak sjíždím stoosmdesátky. To se nedalo odmítnout. Z nejvyššího bodu našeho výjezdu sleduji Martina jak sjíždí dolu a když zastavil na parkovišti a zaujal pozici "kameramana akčních scén" - vyrážím. Lidičky jak já se snažil. Propisuji

stoosmdesátky ve velkém stylu. Koutkem oka zahlédnu jak mou jízdu přesně kopíruje hledáček Martinovi videokamery a tak se skutečně snažím. Při náklonech se má hlava v některých případech dostává až do těsné blízkosti kamenných patníku, které přesně podle rychlosti mnění zvukovou kulisu což jen umocňují adrenalinový zážitek. V duchu si již představuji jak si toto video budu o dlouhých zimních večerech pouštět - to bude paráda. Dorážím na odpočívadlo a Martin ještě zabírá jak parkuji. Poté chce vypnout kameru a v ten moment jsem zahlédl v jeho očích zděšení - stejné  jako ráno ve Strážném. Všiml si, že mi

jeho zděšený výraz neušel, proto řekl - jen tak, aby řeč nestála   :   "....hele ty jsi to docela střihal !!!      No tak to si to budeš dlouho pamatovat    -   viď?    Protože já když jsem nyní chtěl vypnout kameru - tak jsem zjistil, že jsem ji zapomněl zapnout". No jo - no, tak si to holt budu muset pamatovat, řekl jsem nikterak nezklamaný.

Cesta domu :

   Je krátce před 15:00 a my se vydáváme na zpáteční cestu, která je díky již mírnému provozu o mnoho rychlejší, takže si v klidu asi v polovině zpáteční cesty můžeme zastavit na zmrzlinový pohár a kafe. Konec konců bylo to v itineráři no - né. Do Strážného přijíždíme ještě za světla - krátce před 19:00. Původně jsme se zde mněli rozjet, ale vzhledem k objížďce mým směrem pokračuji s Martinem až do Strakonic a teprve zde to otáčím na Písek a dál na Bechyni kam jsem dorazil těsně po 21:00. Sečteno a podtrženo : Tam a z5 v úplné pohodě, se spoustou krásných zážitků a s vynaložením minimálních finančních prostředků za 15hodin.

Doma mne vítají :

Když jsem zastavil ve dvoře, moje žena které avizovali můj příjezd nezaměnitelné Maxcalibry  vykoukla z okna se slovy. "Hele - děti táta se nám vrátil ....... co jsi nám přivezl"? zeptala se skromně. Vzpomněl jsem si, že mám v brašně jednu ze dvou zakoupených baget. Chtěl jsem ji žoviálně "hodit do placu". Byl by to však dost drsný žert, proto - vědom si ušetřených třiceti juro v kapse jsem rozmařile prohlásil : " V tom fofru nebyl čas, ale zítra vás všechny zvu na oběd ......." no a byl jsem hrdinou dne.

Souhrn postřehů :

   Pokud budete chtít podniknout tento výlet ve stejném režimu vyjeďte tak, aby jste měli Passau v 08:00 za zády. Na cestu by vám bohatě mělo stačit 80 jurošů, ale pokud sebou nemáte velmi solventního kamaráda vezměte si raději víc. Benzín stojí v Německu až o 2EUR na deseti litrech víc jak v Rakousku. Je velice dobré pokud má vedoucí jezdec tandemistu který jej naviguje. Pokud budete chtít jet ve "větší" partě pak tři stroje je ideální stav. Pět strojů je ještě realizovatelné ovšem musí se na samém začátku synchronizovat doplňování

a vyprazdňování tělesních tekutin, kouření, tankování, musí vládnout železná disciplina v dodržování itineráře a nesmí se nikde bloudit. Proto již zmíněný tandemista vedoucího jezdce. Pokud nebudete na hranici "tůrovat" a nenatrefíte na extra-blba, pak by jste měli projet i s laďákama.

   Pokud nebudete mít jistotu pěkného počasí - odložte svou jízdu, protože při mizerném počasí to jsou vyhozené peníze neboť si neužijete ani jízdu, ani výhledu na ledovec a fotky nebudou rovněž stát za mnoho.

   Ve finálovém výjezdu Gloku si dejte pozor nejen na cyklisty, ale i kolemjdoucí, kteří se mnohdy znenadání "vynoří" i tam kde by jste je absolutně nečekali! Když již budete nuceni porušovat maximální povolenou rychlost udělejte to tak, že se "pověste" za nárazník rychle jedoucího auta, ale jistější je dodržovat neboť tamní pokuty jsou opravdu ............... Z tohoto důvodu i když je asfalt skvělí si příliš adrenalinu neužijete.

   Můžu zcela zodpovědně říct, že po dokončení této 920km dlouhé jízdy jsem nebyl utahaný víc, jak když po ČR najedu 300km. Hlavní důvod je rychlost a s ní spojený odpor větru. Pokud se tedy chcete pořádně utahat v sedle a užít si nějaký ten adrenalin pak jsou pro to (vzhledem k hrozícím represím) v naší krásné zemi daleko lepší podmínky.

   Pokud by se mne někdo zeptal, jestli bych jel znova - přiznám se že nevím co bych odpověděl. Projeté to mám a vždy mne láká spíš to, co jsem ještě neudělal nežli to, co mám již za zády. Takže na daný moment jsem spíše proto,

vymyslet nějaký zcela nový "úlet".

Poznámka pod čarou :

Text  :

Foto :

Spojení na autora článku :

Zpět na úvod článku :

Zpět do sekce : Velký flám :