Část první - cesta k Pyrenejím 

   Cesta byla připravována původně pro početnější skupinu, nakonec jsme však jeli pouze dva. Bez jakékoliv organizace, objednávek noclehů a také (mluvím za sebe) bez zkušeností z tak daleké cesty. Základní dohoda byla co do směru cesty s tím, že konkrétní průběh následujícího dne budeme upřesňovat každý večer. Základními cíli bylo projet Provence –Arles, nejvyšší most v EU u Millau, Carcassonne a Pyreneje od Středozemního moře až po Atlantik. Všechny cíle jsme pokořili, byť v jednu chvíli se zdálo, že Atlantik je až příliš daleko.

Vlastní cesta začala ve Studnicích u Jindřichova Hradce a po obrovské nudě na rakouských dálnicích jsme nocovali v Rakousku pár kilometrů za Landeckem v městečku See na počátku SilveretaAlpenStrase (3 fota níže). Tuto boží trasu samozřejmě doporučuji – za těch 11 Euro to fakt stojí!!!

   Následujícím zážitkem byl San Bernardino pass ve Švajcu, na cestě z Churu do Bellinzony. I ten stál zato, že jsme museli za 36 Euro koupit dálniční známku, bo jinak to nešlo J.  Na noc jsme si odskočili do Itálie k Lago Maggiore pro levnější nocleh v kempu. Cesta kolem jezera je zoufalým utrpením a nedoporučuji ji. Přesto, že bylo před sezónou, na té uzoučké a jediné cestě se nedá předjíždět, všichni tam jezdí 50kou. Lezla nám krkem už  po prvních 20 km.

   Od jezera jsme makali směr Švajc na Sierre a Sion po devítce a užili jsme si nádhernou širokou cestu vedoucí přes Simplon pass. Jeli jsme dále až do Martigny, kde jsme hodili blinkr doleva na Chamonix a večer už jsme pili pivo v jakémsi městečku 20 km za Albertville.

 Následovala opět strašná nuda na dálnici na jih do Provence. Těšil jsem se na ten kraj jak malý kluk na první koloběžku. Když jsme odbočili doleva  z dálnice u Cavallionu a nabrali okreskama směr Arles, rychlost spadla na  cca 40 km/h a teplota ve stínu vyskočila na cca 35 st. A mohu vám říci, že stínu na cestě bylo sice dost (jsou tam kolem cest aleje, nebo se jede řídkým lesem) ale tam, kde jsme museli někdy i desítku minut stát, kvůli opravám cest, stín fakt nebyl. V té kůži, co jsem měl jako „pravověrný“ na sobě tekly řeky potu. Pochopil jsem v té chvíli, že slunko fakt může přivést chlapa k šílenství. Nedivím se Van Goghovi. Po krátkém občerstvení a odpočinku jsme pokračovali směrem na Montpellier a konec dne byl učiněn v kempu na pláži v městečku Sete.

Pro pokračování článku klikni na knihu :