Jak Hada zachránil hasičský sbor České republiky

Květen 2005

 

   Jednoho krásného dne hlava pomazaná náčelník naší divize usoudil, že dosti bylo pochlebování severním natož jižním krajům a je třeba vyrazit směrem kde vynalezli kapitalismus, tvrdou měnu a mašinu který namontovali válce podivně do stran. Takže Vávro na Plzeň! S Lanďákovic smečkou jsem si dohodl jako místo srazu JETku za Berounem, ješto se zde nachází nejen možnost ukápnout trochu nechutně drahé pohonné tekutiny do neustále prázdné nádržky ale dát si i něco nechutného do naší věčně hladové držky.Jako obvykle jsme dorazili s baťohem  PRVNÍ, což mohlo dopadnout úplně jinak, jelikož jako ještě nevycepovaný baťožik , mi chtěla v garáži pomoc při dolévání benzinu, což ji šlechtí, ale to cigáro v ruce si mohla alespoň odklepnout.No nic, po úderu francouzákem a následném vyplísnění za zpěvu osmiocasé kočky si to jistě bude

pamatovat, ale vraťme se na JETku. Po nějaké době čekání kterou jsem si  krátil ornitologií v nosních dutinách, se počali ozývat z dáli nám všem libé zvuky a na přemostění se objevil Lanďák a jeho sqadra azura v nečekaném počtu.Naďa, Lála, Kuny a dokonce i náš Leon, kterémuž došli v práci trubky a tak co se dalo dělat, vyrazil s námi
Pěkně si tak stojím u zaparkované mašiny a jen tak, prohazuji k Hadičce(bať.), dívej jak zaparkujou jinde, no vždyť je znám a vím jakého jsou schopni podlého jednání. Jak jinak než, že všichni Lanďákovi muži profrčeli kolem a zaparkovali u KFC a to i včetně Nadi a to si říká, křehká a chápavá žena. Nejsem konflichtní typ a tak jsme se v klidu a míru přesunuli za většinou, i když jsem někde slyšel, že s nadvládou proletariátu je konec, ale jeden nikdy neví. Naše grůpa zokupovala poslední prázdný stolík, jen o židle byla trochu tahanice z okolesedícími, jenžto se dovolávali práva prvopříchodících a nechtěli se spokojit s vyhřátou zemí. A to jsme prý zocelený národ. Museli však ustoupit našim argumentům které hovořili

foto č.1
jasnou řečí. Tedy spíše Leon se začal ochomítat kolem jejich nezletilých dcerušek a tak raději vyklidili pole než by nechali v plen svá nebohá dítka. Leon se ještě dlouho olizoval, leč nezbylo mu než si nechat zajít chuť na mladé masíčko a nahradit ho masem kuřecím.

   Všichni jsme si užívali pohody a klidu u umělohmotné kávy v umělohmotném kelímku s umělým sladidlem a mlékem, které vidělo krávu leda z parníku, když jsme uslyšeli, uviděli a možná i ucítili přiřítivšího se Zuzi a jeho dcerušku jako batožinu.Jelikož už děvče dosáhlo let rozpuku, dostal Leon náhubek a vodítko. Takže jsme konečně byli vši a po nějaké té degustaci jsme se mohli vydat vstříc zážitkům příštím. Vystřelili jsme směrem nach stará plzeňská a dál a dál a dál.Samozřejmě museli probíhat nikotinové cvrkpouzy při kterých se nacvičuje připravenost naší divize jako divize první reakce.Tedy spíše nás cvičí divizní. Dvacet minutek se pokuřuje, plká a nic nenasvědčuje tomu že by se v nejbližších třech hodinách mělo

foto č.2
něco dít. Když tu načalníkovi cosi kmitne v očích, narazí si blembák, s rozběhem naskočí na Trioše a jedééééééém jedééééém honéééééém honééééééém bando líná.
   Kardiakům při takovém odjezdu selhávají baterie ve stimulátorech a my ostatní si můžem leda vzpomenout na doby minulé kdy cosi podobného nám prováděli naši laskaví a milí nadřízení mazáci.Kurva a to byla buzerace.Je třeba říct, že přeci jen demokracie a lidská práva překročila i naše západní  hranice a tím pádem nás Lanďák nepopohání zabořením svého střevíčku mezi naše půlky a kartáčkem na zuby nemusíme drhnout kachličky v kuchyni u paní vedoucí divizní Naděnky. No, ale kdoví co nás ještě čeká, jeden člověk v evropský unii a u nás v divizi nikdy neví. Cestou necestou jsme se dostali kamsi kde to Landis vohnul do lesa jakože manévrů a offroudu není nikdy dost. Naštěstí ukápli silničáři na lesníí pěšinu trochu asfaltu a tak jsme se přeci jen prodírali skrzeva porost, když tu mě přejel Leon a hulákáááááá že mi něco upadlo a s tím zmizel mezi jedlemi, borovicemi, smrky a nudly, samozřejmě zbytek divize s ním. Zastavím, shodím batožin a hledám co kde schází. Jak jsem řekl baťoh byl pořád na svým místě, no nemůže být vždycky svátek a kdo by mi pak zahříval lože a ulovil něco k večeři. Svým ostřížím jsem odhalil volně plandající blinkr. Což znamenalo, že šrůb je v perdeli pane hrábě a izolačky nemaje, poraď si Hadice.Nakonec jsem vytrhl Hadičce ruku z ramene a tak mohla držet blinkr než dojedem ostatní. Může si zato sama, krátký ruce už nefrčí. Po bojové hře, kdy jsme s buzolou hledali zbytky rozprášené divize a přitom se snažili netrefit nějaký strom, jsme dorazili na mýtinku kde se pásla srnečka  a chechtající se banda říkající si kamarádi. Takykamári pomohli Hadičce podržet blinkr, ta sesedla nahodila si úderem o strom rameno zpátky kam patří, dala si cígo a nějakého chlapa. Prostě nevozím žádný béčko. My ostatní jsme se věnovali problematice upevnění blinkru. Po zhodnocení, že je to pěkně narovno a že se na to můžem pěkně vysrat, vytáhl odněkud kouzelník Zuzi nějaké příhodné šroubky a i trocha nářadí se objevila mezi námi.
   Bohužel spojovací materiál neměl ty správné rozměry a tak skončil Zuzi u mučednického kůlu.Nikdo však k všeobecnému překvapení ho neměl chuť skalpovat. Spíš to bylo tím, že si nikdo nechtěl zaflákat rybičku a tak jsme ho pustili. Všem se vařil mozek jak zapeklitou situaci vyřešit až tu někdo objevil hasičský auto. Byl to opravdu výkon stálo od nás asi pět metrů, ale není třeba na všem hledat chybičky. Hasiči, hasiči hurá moje záchrana, jistě chrabří záchranáři našeho majetku a životů najdou u sebe i nějaký ten šroubeček který zachrání mně a mou mašinu. Po dotazu u pořadatele, teď mi dochází že jsem vám opomněl sdělit, že na mýtince  kromě srnečky, takykamarádů byl též sraz, ale to jen tak mimoděk.
   Takže po dotazu u pořadatele, kde že by jsem našel ty chrabré muže v hasičských přilbách, se mi dostalo odpovědi. Jo hasiči, tak ty jsou všichni totálně vožralý, ale kdybys něco chtěl tak tamhle je jejich velitel, ale ten už nemůže ani mluvit. Po těchto optimistických slovech jsem se odebral hledat alespoň někoho kdo ještě rozezná ženskou od stříkačky. Jak se říká kdo hledá najde a i mně přálo štěstí. U baru jsem našel jinocha ve slušivém hasičském overalu, který sice vykazoval příznaky otupělosti smyslů a dvě piva před ním svědčila o tom, že otupovat se hodlá dál a v tom jsem mu musel zabránit, jinak by jsem si bliknu mohl strčit leda no řekněme si přímo do řiti. Pod záminkou, že mi hoří termín odjezdu a ve vzduchu doutná odjezd mých spolubojovníků se nechal dobrým slovem a příslibem další rundy ukecat k odchodu. Po cestě jsem ho přeci jen musel korigovat a za použití nějakého toho chvatu a hmatu se nám podařilo dorazit k hasičskému vozu ve vcelku dobrém čase. S vidinou dalšího chlastu zdarma se vrhl do útrob vozu a po chvíli se vynořil s krabicí ve které byla hromada čehosi rezavého. Po promnutí očí jsem rozeznal, že se jedná o sloučeninu, šroubů, hřebíků, matek a rzi. Ale bída naučila i Dalibora housti a tak jsme začal lovit zda by se v této skrumáži nenašlo něco použitelného. Mé překvapení neznalo mezí ale našlo. Odběhnul jsem tedy k mašině abych zjistil, že všechno je omyl.
   Bohužel hasičského jinocha jsem si nepřivázal k autu a ten nevydržel pětiminutový apsťák  a zdrhnul. A zase v prdeli. Ovšem nesložili jsme zbraně  a hledali pomocnou ruku dál. V lese jsme objevili další zamaskovaný hasičský vůz, jenžto však vykazoval nějaké pohyby. Oni tam jebů, byla naše první leč mylná myšlenka. Někteří jedinci pomyslí někdy i na jinou činnost než je chlast a sex, což je nám nepochopitelné ale musíme se z touto skutečností smířit. A opravdu. Dva hasiči se snažili rozpohybovat svůj samohyb. Nepřetékali zrovna nadšením, že se musejí odpoutat od své blahobytné činnosti, ale nějaké šrouby našli. A podložky by nebyli? Zněl lesem můj podlézavý hlásek. Ne! Ty došly! Sami máme málo! S brekem a soplem u nosu jsem se vrátil do náruče kamarádů, kteří vyzkoušeli šroubky a jeden byl jak ulitý, jen ta podložka mu k dokonalosti chyběla. Tak a došlo na nejhorší. Vyslal jsem Hadičku na průzkum bojem. Ta nahodila své přednosti výše k nebesům a zmizela k hasičům. Co se dálo dál si můžeme jen domýšlet a snad to nechceme ani vědět co se událo onen den v inkriminovanou dobu na inkriminovaném místě, ale baťoh se mi vrátil s plnou náručí podložek. Člověk musí občas něco obětovat.
   Blinkr držel jak přivařený a bylo třeba popojet o dům dál, jenžto se ozýval třídní nepřítel hlad a na srazu bylo již vše vyžrané. Tentokrát jako navigátor a vůdce smečky byl určen Kuna alias Lasička alias Bobr, kterýžto nám sliboval nevídané hody a obžerství za příjemnou cenu a obsluhou nahoře bez. Nejdříve jsme mysleli , že nás Kuny zve k sobě domu, ale brzy nás z toho vyvedl směr kterým se vydal a to neustále na západ. Přesun jsme zvládli snad jen s jednou vychcanpouzou a pro změnu jsme se vnořili do lesních hvozdů snad šumavských, protože kde jsme a co tam budeme dělat věděl opravdu jen Kuny no a možná lední medvěd. Kde se vzal tu se vzal, vynořil se mezi kozy, tedy lesy, středa až zítra, tak tedy se vynořil mezi

foto č.3
lesy kemp, nutno podotknouti prázdný kemp. Tak to je to sídlo obžerství a neřesti co nám kuny sliboval, kde lítají ptáci do huby, ne takhle to nejde, středa je za dveřmi ale hormony se bouří. Všem je jasné, že do huby mohli létat leda pečení holuby, ale opravdu jenom mohli, kde lepá obsluha nám bude podstrkovat vychlazený mok a svoje obnažené vnady? Pravda jak v Las Vegas to nevypadalo, ale kdesi v dáli jsme zahlédli terásku, na ní židle a stoly a světe div se, i otevřené dveře do výčepu.
   Jelikož nás hlad trýznil opravdu už dosti dlouhou dobu, nechali jsme si nechat zajít na radovánky a vyrazili za zdrojem sacharidů, vitamínů, nějakého toho emulgátoru, něco Eček, prostě žvanec. Na parkovisku napadl Naďu místní obranář, trhač, chvíli jsme měli strach i o její zdraví, jelikož psisko vydávalo neuvěřitelný řev, pak až jsme si všimli, že mu chudákovi stojí na krku. Po našem upozornění si i Naďa všimla, zvedla nožku a domobranec velikosti menšího králíka odcupital do dáli. Chvíli jsme frfňali, že ho neměla pouštět, dovíjaká bude nabídka kuchyně a v nejhorším by i jako králík ze slaninou nebyl špatnej. Byli jsme okřiknuti, že jen myslíme na žvanec a klidně by jsme obětovali nejlepšího přítele člověka. Sama se však hrnula za zdrojem živin jako první. A tak to u nás v divizi chodí. Naštěstí jídelní lístek neobsahoval jen báje o jídle které už sežral někdo jiný, ale i realitu která se nacházela dosud mimo číkoli trávící trakt. Hojně jsme si objednali, jako obvykle hodinku posečkali a nakonec se dobře nepapinkali. Dobu čekání nám Kuny, krátil předváděním svých trenýrek se zimním motivem, Santa a jeho sobí spřežení. Pravda pod tíhou tohoto nedostižného uměleckého díla jsme ho zapomněli i kamenovat za vnady které nám nasliboval a zatím jsme viděli jen kuchařův pupek v mastném triku. Tož pojedli jsme, popili jsme, poklábosili a nastal čas myslet na návrat k domovu. Trasu jsme zvolili nejkratší, jelikož se začali kupiti mračna a nevěstili nic dobrého. Co vám budu
vážení spolubojovníci vyprávět, nakonec jsem sprchu dostal akorát já z Hadičkou. A stála za to! Tomu říkám Pragocentralismus, když chčije tak jedině v Praze.

1 - Srocení před Berounskou JETkou
2 - Náš mlsoun Leon
3 - Cikpauze v našich luzích a hájích
4 - Kuna nás neuspokojil rychlou obsluhou, tak přišli na řadu trenky
   Mějte  fajn a příště se těšte na Mazánkovu exhbici.

foto č.4
  Had alias Hadice

 

 

  

Spojení na autora článku :

Foto  :

 účastníci vyjížďky

Zpět do sekce : Napsal život
     
 
   

zpět na úplný začátek WEBu
   
    Chopper a cruiser