My hrdí Svazarmovci bijem se v mužnou hruď……

   Svazarm! Tak pod tímhle názvem se nám vynoří představa rozohněného svazáka se vzduchovkou a rozzuřeným vlčákem u boku. Leč pravda je taková, že pod pláštík soudružské, brigádnické, schůzemilující organizace se schovalo dosti motorychtivých člověků, vyznávajících jednu či dvě stopy. Hald taková byla doba, ale pr…legrace taky.
   Nějakou schodou náhod kterou si díky, úbytku mozkových buněk, nemůžu vybavit jak jsme se, tedy Ďábličtí motoblázni, ocitli v okrajové části Prahy zvané Chabry. Kde se pod hrdým názvem Svazarm nalézal, skleník, stodola a dvě garáže. Dokonalé! Tedy do té doby, kdy venkovní teplota nechala alespoň částečně cirkulovat krev v našich žilách.Pak nastávala doba ledová a ke slovu přicházela různá zařízení na výrobu tepla jako benzínová kamna, která byla skvělá do té doby než se proměnila v menší atomovku s účinností
kterou by ocenil i BynLáďa. Teplotní rozdíly byly pro nás mladší podstatně méně rozeznatelné než pro naše starší kamarády. Z jistých nepochopitelných důvodů jsme byli těmito soudruhy, honěni, peskování a někdy došlo i na fyzické týrání. Jako když jsem z mladistvé nerozvážnosti odmítal holýma rukama držet dva svařované kusy čehosi. Bylo mi řečeno ať nefrňám, že kleště jsou pro změkčilce a mám si vzpomenout na seriál Jak se kalila ocel, kde hrdinní rudoarmějci prošli nejednou zkouškou ohněm. Abych si vážil výhody ohřevu ohněm, byl jsem za přispění většiny osazenstva, potupně zahrabán do závěje s odkazem na dědu Mráze. Ten mě naučí slušným způsobům. Jo pantáta Komenský by koukal.

 hrdí svazarmovci...

   K velkým výhodám zařízení byla přítomnost kempu který byl součástí Svazarmovských majetků. Na jeho ploše rostlo mnoho vznosných stromů a k našemu potěšení většinou ovocných. Tím pádem jsme měli v období plodnosti, tedy plodnosti stromů o stravu postaráno a o zábavu taky. Když je řeč o stravě je třeba se zmínit o naší největší
svazarmovské pochutině. Buřty ala Mogul! K přípravě tohoto božského pokrmu je třeba dvou vojenských stolíků, trocha benzínu, něco buřtů a řádně vyjetý Mogul. Stolíky se svaří nohama k sobě a propojí se dvěma trubkami, čímž vznikne bombová udírna. Dolní stolík se vyplní čímkoli hořlavym a to se zalije benolem. Horním stolíkem se protáhne pár drátů na které se zavěsí buřty pomazané marinádou z mogulu. Pak už jen stačí škrtnout. Nastane menší výbuch a buřty jsou hotové. Pravda vzhledem nejsou nejvábnější, ale když se odstraní seškvařená šlupka, vypadne řádně vyuzená hmota vábící k požití. Pravda z dnešního pohledu, kdy trávicí ústrojí občas přestává pracovat, se nezdá tato strava ideální, ale hlad je hlad a přežít se musí za každou cenu.Tak dál.

výchova mladých svazarmovců...

   Kemp byl tvořen, vlastně bývalým sadem v němž byly usazeny chatky a k naší největší radosti škvárový ovál, na kterém jsme po vzoru Jana Špinky jezdili plochou dráhu na čem se dalo. Nejoblíbenější byla kubatura S11 neboli Staďák. Průjezdy zatáček ve smyku za podpory kozího dechu byla úžasná záležitost.
Staďák neboli Stadion GP - Svazarm camp
   Ovšem to nejlepší přišlo po spadu švestek, špendlíků a jiných peckovin, to teprve musela světová značka Barum prokazovat svou schopnost proniknout na kapitalistické trhy, bohužel se jí to dařilo prachbídně a tak bezhlavá jízda často končila, ladným přeletem přes řididla s měkkým přistáním do povidel. Chutnalo to dobře, jenže v té době neměla matka k dispozici Doběla - Doběla, takže po návratu k rodinnému krb a shlédnutí mého „vycházkového“ obleku létali vzduchem nejen drsná slova. Tak mě napadá, že jsme vlastně málem dosáhli dokonalosti ve rčení s čímsi létajícím do huby. Leckterý vegetár by záviděl. Když na nás 

přišla touha provětrat, naše silnější kubatury, měli se občané Chaber na co těšit. Jelikož v dobách minulých si konstruktéři s hladinou hluku příliš starostí neděli a katalizátor byl ještě dlouho na houbách. Většina Chabeřanů po pár bezmocných nadávkách a nepřesných vrzích dlažební kostkou, rezignovalo. Až na jednoho. Dědek sprinter! Když z    
dáli uslyšel hřmění našich strojů, záludně se připlížil k vratům, zaklekl do bloků a jak vlčák vyčkával. Ale i my znalí jeho taktiky jsme se k jeho chatrči blížili jen s lehce pootevřeným plynem. Když jsme se dostali na pomyslnou čáru jeho území, dědek vyrazil a my taky. Podřadit, plnej knedlik a pryč. A teď kdo z koho? Samozřejmě že jsme většinou stáli na bedně my, ale stalo se i že starší technika trochu zaváhala, či zapracoval lidský faktor a to pak dědek slavil vítězství, když nebohého jedince přetáhl ocelovým prutem do betonu. Páteřáky tehdá nebyly a tak si postižený jedinec odvážel památku minimálně na čtrnáct dní. Hald sportem ku zdraví. Ještě jeden zážitek mi z této éry utkvěl v hlavě a to doslovně.

mít jí tak dneska ...

   Kdesi jsme objevili starou BSA se sajdou. Nádherný stroj a ještě nádhernější sajda, která byla chráněna řádnou ocelovou trubkou. Co jiného nás, po zhlédnutí brněnských závodů, mohlo napadnout než vyzkoušet akrobatické prvky které předváděli spolujezdci závodních sajdkár. A byli jsme lepší! I starý Berousek by nám nabídl angažmá kdyby

Kdesi jsme objevili starou BSA se sajdou. Nádherný stroj a ještě nádhernější sajda, která byla chráněna řádnou ocelovou trubkou. Co jiného nás, po zhlédnutí brněnských závodů, mohlo napadnout než vyzkoušet akrobatické prvky které předváděli spolujezdci závodních sajdkár. A byli jsme lepší! I starý Berousek by nám nabídl angažmá kdyby naše umění zhlédl. Tady se opravdu potvrdila Darvinova teorie o vývoji člověka z opice. Průjezdy zatáček ve smyku, kdy spolujezdec vysel ze sajdy a brousil svým kokosem silnici, zatímco druhý

besárna..... rychlejší nežli MIG...
spolujezdec pomáhal řidiči udržet řididla v rejdu byl naš denní chlebíček. Jen jednou se trochu nezadařilo a to když jsme nepočítali, že nějaký aktivista zasadí značku zákazu zastavení hned za zatáčku. Jako vždy jsem se vrhl před zatáčkou ze sajdy a vysel z ní frézujíc asfalt svým oblíbeným hřibem. A tu kdesevzala tusevzala značka. Strašná rána! Tma! Konečná! Manitů! Naštěstí sklolaminát hřibu a moje lebka byly vyrobeny z kvalitního materiálu a tak po pár kamarádských kopancích jsem se probral k životu. Pivní kapačka mě pak navrátila k životu úplně.
   Tak to by o našem svazarmování mohlo stačit. Když bůh dá a mozkové buňky budou ještě k použití zavzpomínáme si příště na naše výjezdy po vlastech Československých.
 

OldSnake

 

Text a foto  :

OldSnake

 

Spojení na autora článku :

 

Zpět do sekce : Napsal život

     
 
   

zpět na úplný začátek WEBu

   
    Chopper a cruiser