Motočundr aneb vzpomínka na konec osmdesátých let ....
  Motto:

Všude jezděte s Hugem

Zúčastnění :
   Vojtíšek – J350/638, Kódl - J350/634, Hugo - J350/638, Tom - ČZ 250 (Obelouš) + PAV
 

Ilustrační foto

J350/638

Trasa :

  

1.den   

Přerov, Uherské Hradiště, Bzenec, Žilkův dub v lese, Uherské Hradiště, Teta v nějaké dědině, Strážnice

2.den   

Strážnice, Petrov

3.den   

Petrov, Znojmo

4.den   

Znojmo, Staré Město u Uherského Hradiště

5.den   

St. Město, Přerov - nemocnice s poliklinikou

Ilustrační foto

J350/634

Ilustrační foto

    Tož co už se tak může zrodit v palicích osmnáctiletých smradů než počkat na posledního maturanta a s elánem vyprodukovat útěk od

ČZ 250 + PAV

konvencí směrem k Easy Rider. Protože easy jsme byli, rider rovněž, takže nezbylo než naplánovat kdy a kam.

  Původně jsme měli jet pouze dva, já s Vojtíškem. Jenomže se to nějak provalilo a Kódl přišel s tím, že by teda jel rád taky. A za pár dní přišel s návrhem vzít s sebou Huga.

Vojtíškova reakce byla: ''Tého vola?''

 
   A tak jel Hugo s námi. Protože to bylo v době maturit, museli jsme stanovit termín odjezdu podle maturity posledního z nás. Byl jsem to já. Takže termín nakonec padl na 8.6.1989.
   Nejprve proběhla fáze zajištění finančního krytí. Rozpočet byl zhruba ve výši 800,- Kčs  na hlavu. Což nebylo málo. Takže jsme hamounili všechny dostupné grécary s cílem zajistit se. Originálně k problému přistoupil Kódl, který prodal dvě bratrovy LP platně Iron Maiden v úhrnné ceně 600,- Kčs. Jeho bratr tou dobou vykonával zákl.voj.službu, takže šlo o poměrně bezpečnou transakci.
   Druhou fází bylo stanovení trasy. Zde zvítězila vrozená lakota hanáků, kteří zjistili, že Hugo oplývá tetou odněkud ze znojemska, která zase oplývá sklípkem a rozsáhlým vinohradem. Tedy trasa byla naplánovaná k tetě.
   Předposlední fází bylo potřeba uvést všechny stroje do stavu schopného přežít výlet. U nových Jaw 638 to problém ani nebyl, u Kódlovy 634 mírný a u mé čízy se jednalo o zásadní výměnu elektroinstalace. Stalo se tak během průběhu mé vlastní maturity, kdy Vojtíšek nevydržel a dráty u mě na dvoře natáhl a zapojil. Čímž mě vysloveně zklamal. Například mé geniálně vymyšlené barevné rozlišení sjednotil s oficiálním, takže jsem se od té doby v drítech nevyznal. A osvětlení PAVa se mu vysloveně nepovedlo. Krásné průhledné bužírky schoval do jedné odporně žluté a konektory jednoduše přiletoval. Diletant.
   Poslední fáze přípravy spočívala v zabalení a upevnění nezbytných propriet na motorky. Jelikož jsem vlastnil PAVa, byl jsem nucen všemi členy k převozu maxima materiálu. Výsledek byl takový, že jsem v PAVu vezl :

pivo (20 lahví), sliovicu (2 l), komplet vercajk pro Jawy a ČZ, dvoje lepení a tři náhradní duše,

Ilustrační foto
pumpu, stan + 3 celty, 5-ti litrový kanistr na benzín,  potraviny (konzervy, instantní polévky Vitana, zavařené klobásy, suchý salám, čaj, opojnou kávovinu Melta, dochucovadla, vlastní spacák, plynový vařič, náhradní oblečení a demijón na víno pro rodinu.

   Kolegové mi cpali navíc svoje spacáky, jeden malý stan, svoje oblečení a Hugo měl dokonce tu drzost nacpat mi do PAVa svůj protichemický oblek. Takže krásný PAV pak byl obležen jako  kleptomaniakovo příruční zavazadlo a chování i tah Obelouše značně
změnily charakteristiky. Takže v den odjezdu došlo k první vzpouře, kterou jsem vedl hrdě osamocen já sám. Aby Obík táhnul jako soumar, zatímco pánové si povezou jenom karitaťky a malinké baťůžky na motorkách s větším výkonem se pro mě stalo naprosto neslučitelné.

Ilustrační foto

 Takže jsem v praxi předvedl co znamená přerozdělování. Tím se náš odjezd zpozdil o dvě a
půl hodiny, ale na druhou stranu jsem redukoval počet spacáků, oblečení a celt na únosnou míry váhy mé obvyklé spolujezdkyně. Tedy 56 kg.
   Konečně jsme zajeli k benzínce na Gottwaldovce, natankovali až po hrdla, zalili olejem a v modravých oblacích se vzdálili Přerovu. Jo, to stál benzín už těch 8,- Kčs.

   Trasa byla celkem nudná ve směru Hulín, Otrokovice, Staré Město. Tam jsem vyhlásil první zastávku určenou k přeorganizování PAVích věcí. Kódl vytáhl podrobnou turistickou mapu a s nonšalancí jemu vlastní prohodil, že takové ježdění nemá smysl. A že uděláme změnu a vezmeme  to přes Nedakonice do Bzence. Opravdu nevím, co dělal, když jsme plánovali trasu. Tak jsme mu vysvětlili, že v plánu je koupání v bagrácích u Ostrožské Nové Vsi, kde je navíc nudapláž, kterou máme rozhodně v úmyslu navštívit a řádně zdokumentovat. Tato poznámka vyvolala chaos v Hugově chování, protože zjistil, že nevzal fotoaparát.

Ilustrační foto

    Prý za to mohu jenom já, protože kdybych nezačal remcat a

Ilustrační foto
přeorganizovávat náklad, tak si na to vzpomněl ještě doma.

   Každopádně nudistická pláž byla příliš silné lákadlo i na Kódla, takže sklapl a pokračovali jsme směrem na Kunovice a Veselí.
   V Ostrožské Nové Vsi jsme neomylně zajeli na správné místo, dokonce i ve správný čas, jenom místo mladých děvuch, které tam měly údajně být, se tam povalovaly dvě obstarožní dámy, které daleko víc zajímaly naše proporce, než nás ty jejich. To bylo zklamání, které nešlo přejít jinak než vynadáním  tvůrci této myšlenky, což jsem byl, bohužel, já.
   Po dvouhodinovém válení se u vody, do které nikdo neměl odvahu vlézt kvůli následné miniaturizaci jistých nesvalnatých partií mužského těla, padl další Kódlův návrh, tentokrát postupovat dál směrem na Bzenec a v lese navštívit památečný Žižkův dub. A prý to je v pohodě, protože až k němu lze dojet na motorce. My blbci jsme mu to sežrali.

Ilustrační foto

    Po dojetí k Bzenci a vyhledání příslušné lesní cesty jsme zahájili postup do hloubi lesa.

Jenom jaksi turistická mapa neuváděla, že onen les sousedí s vojenským výcvikovým prostorem. To tenkrát v mapách nebylo. Takže hledaje cestu k dubu, dojeli jsme k prostoru, na kterém se pohybovaly BVP a spousta zelených panáčků, hrajících si usilovně na vojáčky. Letmým dotazem jsem zjistil, že Žižkův dub je ve skutečnosti Žilkův dub, a že jsme úplně mimo. Takový už je život.
   Ale Kódlovi jsme sebrali mapu a Vojtíšek mu za odměnu vytáhl bošák a obloukem ho zahodil. Jo, nevyplácí se štvát nás lesem, protřepat lahvoně a ještě držkovat.
   Počkali jsme, až Kódl najde náhradní bošák a my budem moct pokračovat dál. Z Bzence do Strážnice je to jenom maličký kousek, tak jsme ho překonali a zajeli do kempu, který jen velmi obezřetně zahajoval sezónu. Nebyli jsme první, ale zato jediní mladší padesáti let. Postavení stanů a tak podobně bylo doplněno honem na babky s vínem, které se po kempu volně potulovaly a nabízeli tento produkt za cenu 15,- Kčs za litr. Nešlo odolat. Stejně tak nešlo odolat koupeli v přilehlém koupališti. (V původních materiálech jsem objevil poznámku ''modrý hřeben'' - ale už nevím, co to mělo znamenat, pozn. autora).
   Mezitím co my jsme se rochnili a smývali prach a písek, Kódl provedl lokální šetření a objevil překvapivý fakt, že zde existuje letní kino a že v něm dokonce ve 21:15 hrají film, jaký, to už nevěděl. Bylo rozhodnuto, co bude dál.
   Přišel čas, patřičné množství ''vína'' se přesunulo cestou láhev, dutina ústní, hltan, hrtan, roura do žaludku a dále až k nedůstojnému odpočinku v korýtku místních záchodků. Něco z PAVích zásob se rovněž přesunulo jinam a nastala vhodná doba k přesunu do areálu kina.
   Před zahájením přesunu podotkl Kódl zajímavý fakt, že Hugovi se dnes nic nestalo. Bylo to

Ilustrační foto
předčasné a zahájilo to řetěz událostí, který posunul tento čundr na nezapomenutelné místo v pamětech.

   Vím, že po vyjití z kempu jsme zahli vpravo. Jinak bych tu cestu nedokázal najít ani náhodou. Šlo se zámeckým parkem a areálem, kde bývají nějaké folkové a folklórní slavnosti. A bylo nuto ladně přeskočit nějakou strouhu. Já skákal první, protože jsem byl jediný opravdový sportovec. Vojtíšek druhý, protože na něm byla řada s pitím a flašku jsem měl já, Kódl třetí protože je z nás nejhezčí a Hugo poslední, protože je Hugo. Tři z nás přeskočili v pořádku,
Hugovi to nevyšlo s odrazem, a proto se trefil co nejpřesněji doprostřed strouhy.

   To způsobilo mohutnou bouři oslavy a Kódlovu poznámku, že už se málem lekl. Vytáhli jsme Huga z blata, trošku ho opláchli a mysleli jsme, že je to pro dnešek dost. Nebylo. Zkratkou jsme se prodírali nějakým šáším . Vojtíšek odtáhl haluz, Kódl ji převzal já ji podržel a Hugo šáhl do prostoru. Haluz provedla dynamický návrat do původní polohy, ve které se stkala s Hugovým levým okem. Mohutný řev, Hugova variace motolice a ohledání se zapalovačem s konstatováním, ''to nic, vole, neteče''. Huga to kupodivu neuklidnilo, ba právě naopak projevil přání jít k lékaři a spát. Ale nechtěl jít sám. A nikdo nechtěl s ním. Koneckonců viděl a jeho vzhledu to už tak mnoho neublížilo. Pokračovali jsme směrem ke kinu a shlédli film Mám ráda netopýry. Z děje si moc nepamatuju. Pouze to, že jsme se pokoušeli sbalit nějaké děvuchy, které ovšem nejevily patřičnou ochotu. Tedy do té doby, než kňučící Hugo ukázal svou pravou tvář a vyvalil na nás své levé oko. Ve spojení s polským hororem šlo o skutečně děsivé dobrodružství.  Po filmu jsme se vrátili zpět do kempu, tentokrát klasickou cestou, protože Hugo už nechtěl riskovat.

Ilustrační foto

    V kempu následoval konec Hugova dobrodružství, které zakončil stylově na dámské toaletě,

kterou si omylem vybral k vyvenčení. Bohužel tam v té době prodlévala jistá soudružka parametrů Mika Tysona se stejně tvrdou ránou a ta ho třískala u zdi hlava nehlava a řvala něco o úchylech, příslušnících , smradech a šmírácích. Nechala si to sice vysvětlit a pak Huga i dojemně opečovávala, ale nakládačka byla dřív.
   V té době už jsem byl přesvědčen, že na tohle se nedá zapomenout. Jak málo jsem znal v té době Huga.
   Ráno byl opravdu krásný den. Hugo na oko viděl, měl ho ozdobené načervenalým okružím
a tak jsme vyhledali místní pohotovost, kde jsme Huga nechali prověřit po technické stránce. Byl shledán svéprávným a tak následovala porada, kam až dojede. Nakonec že pojedeme jenom kousek do Petrova, kde se uchytíme nějakého sklípku a dáme Hugovi možnost zregenerovat zrak.
   Ten kousek jsme projeli naprosto pohodově a za chvilku se rozložili okolo místního koupaliště, kde byla voda sice neprůhledná, ale přítomnost žab svědčila o její nezávadnosti. V klidu jsme pogáblovali, oráchali se a vedli takové ty chlapské řeči. A přitom jsme zjistili, že by bylo vhodné zásobit se pečivem a taky, což bylo horší, že došlo pivo.
   Hugo se nabídl, že sjede do Jednoty pro proviant, protože potřebuje otestovat oko. Plán byl schválen, Hugo dostal na záda batoh s flaškama a vyrazil. Po poměrně dlouhé době, kdy jsme už poslouchali jestli neuslyšíme zvonit umíráček se ozval zvuk nefalšované Hugovi jízdy.Koupaliště se mezitím  slušně zaplnilo místní i přespolní mládeží, která nás zvědavě okukovala, zatímco my jsme okukovali místní děvčata. Což rozhodně stálo za to. A právě do této idyly vpadl Hugo, který, chtěje zapůsobit, ignoroval čtyřmetrouvou mezeru v plotě a projížděl brankou. Jenomže právě to jeho oko způsobilo, že neodhadnul správně vzdálenost při nájezdu a chtěl ještě na poslední chvíli upravit směr. No nevyšlo to. Najel do zavřené

Ilustrační foto

poloviny branky, provedl poloviční výmyk horem okolo řídítek a zády se srovnal o branku.  

Ilustrační foto

   Bylo to neuvěřitelné. Z 10 lahváčů přežily dva. Rohlíky o píva, sušenky Be-Be od píva, Hugovi

jsme vytahovali střepy ze zad. Kódl odhalil tajmenství svého batohu a tím byla obrovská lékárnička. Protože studoval živočišnou, tak sebral nějaké kravské dezinfekční mazání, které na Huga okamžitě zapůsobilo, nebo» bylo psáno maďarsky, což si Hugo vyložil jako finštinu. Ostatně mu to Vojtíšek nenápadně předhodil. Ale fungovalo to skvěle i jako anestetikum, tak Hugo mohl v noci dokonce i na těch zádech spát.
   Ráno bylo skvělé. Probudil nás místní velmi zvědavý hund, který toužil ochutnat suchý salám z PAVa. Jenomže plech bylo pro něj příliš silný oříšek. Ale to usilovné škrábání mě
katapultovalo ze stanu rychlostí průjmu a ořech dostal svůj díl. No a co dělat o půl šesté ráno na koupališti, než skočit do vody. Můj příklad strhl s sebou i ostatní, kromě Huga, který se obával zápalu plic. Musel to být pro lidi cestující v šest vlakem úchvatný pohled, když tři blbci se ráno cachtají a rochní ve vodě. Ale bylo to skutečně fajn.
   Protože byla naplánovaná trasa do Znojma, což bylo poměrně slušný kousek, pojedli jsme, sbalili a vyrazili on the road. První jel Vojtíšek, pak Kódl, Hugo a já. Hugo už docel obstojně viděl, zrcátko jsme jeli zakoupit do Strážnice a pak následovala úplně pohodová cesta směrem na Mikulov. Prohlídka zámku a po krásné cestě až do Znojma. Za Mikulovem se už cesta poněkud nevyvedla, protože jsme absolvovali dvě bouřky.
   Přijeli jsme do Znojma a cestou už jsem slyšel od Hugova řetězu zpívat hejno špačků. Takže při poradě ve Znojmě, kdeže je vlastně ta tetina dědina, jsem Hugovi navrhl, jestli si nechce promazat řetěz. Protože vazelína byla moje, chtěl.
   Tak následoval proces, který každý normální smrtelník dělá na hlavním stojánku. Kromě Huga. Vyhodit motorku na stojan byl pro něj vždycky problém a navíc stavění na policajta mělo příchuť japonců, takže se rozhodl s třiapůlou popojíždět a mazat. Přiblížím  moji mazničku hand made. Taková tuba od krému, na kterou byla připevněna násadka z tenkou hadičkou (vhánění vzduchu do rodinného akvária) a v ní jemná vazelína s grafitem. Velmi tekoucí záležitost. Ale zase vydržela dvakrát tolik, co ostatní. No a Hugo, než by nám řekl, tak levačkou vedl jawku 'za ruku' a pravou rukou mazal řetěz. Jenomže jak popjížděl vpřed, tak mu rozeta skřípla hadičku s plastovým nátrubkem a on couvl aby ji dosta ven. Hadička se vmáčkla do řetězu a Hugo ji doloval prstem pravé ruky ven. A levačkou neudržel jawku, ta popojela a Hugovy prsty se ocitly mezi rozetou a řetězem. Leknutí, pád a řev. My jsme původně vůbec nechápali, co se děje, takže jsme zvedli jawku a Kódl se naivně zeptal, proč Hugo drží ten řetěz. Pak jsme pochopili, že se asi stalo něco jinak, protože ukazovák a prostředník vykazovaly ohyb poněkud nezvyklým směrem.
   Vyhledat nemocnici a změnit plány bylo prvořadé. Za necelou hodinku byl Hugo

Jsou i horší "zlomeniny"
zrentgenovaný a za další dvě už dokonce oficiálně věděl, že má zlomené prsty. Hodinu a půl

Ilustrační foto
trvalo sádrování a po pěti hodinách jsme v deset večer opustili zdravotnické zařízeni. Po etapách se přesunuli mimo Znojmo a utábořili.

   Je nutné Huga vyzvednout, protože to nesl hrdinně. To, že jsem jel na jeho motorce... No a ten večer Hugo poprvé projevil přání jet domů. Tak trochu jsme s tím počítali.
   Ráno jsme se sbali a dohodli etapový přesun, jenomže Hugo se shledal schopným přepravit se samostatně s tím, že bude brzdit jenom zadkem. Vyzkoušeno a ověřeno, zatížili jsme Hugovi co nevíc zadek motorky a vyrazili domů.
   Cesta byla super až di St. Města, kde nás při výjezdu ke křižovatce na Babice stavěli esenbáci. Hugo jel v té době první, aby jsme nepřišli o tu psinu, až s sebou mrskne. Netušili jsme, že Kódl je věštec. Esenbák stavící Huga byla překážka, přes kterou se Hugo nemohl dostat, jenomže byl tak vynervovaný, že chtěl zastavit přední brzdou. No a kombinace sádra, bolest a strach způsobily, že ho Hugo prostě nabral ve čtyřicítce a skolil.

Ilustrační foto

    My jsme okamžitě stali kolem a zvedali všechny účastníky. Jenomže tenkrát se snama

nepárali a Huga hned naložili do čikulina a davaj na okrsek. Protokoly sepsali s náma se všema a Huga si drželi jako oko v hlavě.
   Čekali jsme na něj před fíkárnou do večera, než přijechal Hugův otčím, legitimoval se stranickou knížkou a ohromil je funkcí. Pak Huga konečně propustili, my jsme ho vyzvedli, vylsechli si lamentace otčíma a slíbili, že ho ráno předáme doma.
   Noc byla děsivá, ale ráno už Hugo zase jel sám. A dojel až do své rodné vísky, jenom s
jednou krátkou zastávkou v přerovské nemocnici, protože jak ''zabrzdil'' tak ho ty prsty festovně bolely. Takže byl převázán a propouštěn.
   V pořádku jsme ho doma předali a vzájemně se rozpustili.  
   Bylo to kruté, ale byl to opravdu super výlet. A to ještě vyšel lacino.  

Text  :

Tom Kadlčík

  

Spojení na autora článku :

Foto :

 Archiv  K 1400 a Internet

Zpět do sekce : Napsal život
     
 
   

zpět na úplný začátek WEBu
   
    Chopper a cruiser