|
|
|
Ta moje osudová….. |
03.02.2008 |
|
 |
|
|
|
| |
Původně jsem chtěl psát příběh jak to všechno začalo i o tom jak
jsem měl 12let pauzu, ale když si člověk projde K1400-kové stránky,
tak už tady několik podobných příběhů je. Asi jsme na tom všichni
tak nějak hodně podobně. |
| |
Rád bych Vám tady povyprávěl svůj příběh, který řídil možná sám osud
a dnes když si na něj vzpomenu, tak se mi nechce uvěřit, že je to
všechno pravda. |
| |
Ještě než začnu, tak Vám musím napsat několik důležitých indicíí,
které budou mít v článku své místo. Mám jednu milovanou „ledvinku“,
dva malé kluky, psa a rybičky. Jasně, že nemám jenom je, ale třeba i
tchýni. Ta sem ale nepatří. |
| |
Když už jsem byl
aktivním čtenářem K1400 na podzim roku 2005 a prožíval jsem s Vámi
přes monitor počítače všechny vyjížďky, hltal příběhy a fota z akcí,
tak můj mozek |
|
|
|
prožíval ve skutečnosti velký boj. Věděl
jsem, že když podlehnu vábení dálek a pořídím si mášenku, tak nastane
problém s dělením mého drahocenného čas mezi vše co miluji. Snažil jsem se
mít svoje skryté touhy pod kontrolou. |
 |
Trvalo to dlouho,
velmi dlouho. Jednou se mi při brouzdání po bazarech, zničehonic zjevila
ta „pravá“. Až se mi zatmělo před očima a podlomila se mi kolena (kecám
– seděl jsem). Každý den jsem jsi ji znovu a znovu prohlížel. Byla to
nádherná SUZUKI VL1500. Ale nejen to. Stala se mou vysněnou i proto, že
mi mohla pomoci ukončit můj vnitřní boj. Jak? Jednoduše! Byla totiž se
sajdkou Watsonian, čili místem pro všechny. Okamžitě jsem doma zahájil
složitá vyjednávání s tím, že už skutečně nemůžu jinak a že by se
vyjížďky určitě líbily nám všem. Přitom jsem každý den kontroloval
jestli je ještě ONA v nabídce. Už , už se zdálo, že bude |
|
|
„ledvinka“ neoblomná,
až nastal po několika měsících obrat a ona řekla „Tak si ji teda koupíme“.
Asi už mě nemohla poslouchat. Myslíte, že bylo vyhráno? |
|
Druhý den
ráno jsem okamžitě telefonoval do příslušného bazaru s tím, že mám vážný
zájem. To co následovalo nemohu pojmenovat jinak než „velmi, velmi studená
sprcha“. Představte si moje pocity, když mi bylo suchým hlasem oznámeno, že
jen několik hodin přede mnou (přesně 10) na NÍ byla složena záloha a že si
ji nový majitel za týden vyzvedne. Následovalo ještě několik telefonických
pokusů o zlomení prodávajícího s ujištěním, že já jsem ve skutečnosti, ten
komu by měla patřit. Marně. Byla ztracena. Prohrál jsem. |
 |
|
Souhlasem ledvinky se mi ale
všechny motorkářský touhy utrhly ze řetězu a vy všichni víte, že zkrotit je
zpátky je nemožné. Začal jsem tedy hledat náhradu a brzy ji našel a
zamiloval se. |
 |
Stala se jí KAWASAKI
VN1600 Tourer. Hodně k tomu přispěl i článek Vladimíra. O ní se
rozepíšu až někdy jindy. Následovala první sezóna. První svezení
„ledvinky“, která po několika výletech taky slušně propadla motorkářské
vášni. Začali jsme spolu objevovat nová krásná místa, která plechovkáři
nikdy nenajdou. To ostatně všichni znáte, že? Každá vyjížďka byla
doprovázena sháněním hlídání aspoň na pár hodin a smutnými pohledy
našich kluků s prosebným výrazem „vezměte nás taky s sebou na motorku“.
Nakonec jich ani nebylo moc a první sezóna utekla hodně rychle. |
|
|
Přišlo jaro
2007 a jak si tak jednou zase brouzdám internetem, tak BUM. Druhá rána.
Další sajdka. Tentokrát HONDA VT600 s Velorexem. Další telefonát. Rychlá
domluva a ještě ten samý týden uháníme s rodinou i se psem na 250-ti
kilometrový výlet plechovkou na první omrknutí. Sajdka byla pěkná, zachovalá
a i když Velorex není Watsonian, tak touha jezdit s celou rodinou byla
silnější. Složili jsme zálohu a začali shánět odvoz, protože na vlastní osu
byla ještě zima. Uběhly dva týdny, ale sehnat přívěs na motorku se sajdou
nebyla vůbec žádná legrace. Majitel už začínal být mírně netrpělivý a tak
jsme se museli odhodlat k akci následující sobotu. Doma panovalo všeobecné
nadšení, že budeme jezdit všichni společně. (Tedy bez psa a rybiček).
|
|
Ve čtvrtek před
sobotou s velkým „S“ jsem jen ze zvědavosti zase zabrousil na nějaké stránky
bazarů. Další rána. Nevěřil jsem vlastním očím, ale byla to zase ONA. Zase
jako královna. Nečekal jsem ani minutu. Rychlý telefonát. Dohoda. A v sobotu
se jelo namísto 250ti km celých 370km ze severu až na Moravu k Olomouci.
Když jsme po 6ti hodinách cesty dorazili do cíle, tak jsme ji poprvé uviděli
„naživo“. Byla skutečně nádherná i když bylo vidět, že se na ní ten rok beze
mě trochu podepsal. Každopádně bylo jasno. Záloha propadla. Za týden jsem
vyrazil a dovezl JI domů. A hádejte jak? Po vlastní ose. Poprvé v životě na
sajdkáře a hned |
 |
|
370 km až domů. Touha byla veliká, dálnice
prázdná, takže jsme si svou první jízdu pořádně vychutnali. Druhý den mi
svalstvo horní poloviny těla dalo pořádně najevo, že řízení sajdy není jako
řízení motorky, protože celé bolelo. |
 |
Dneska máme za sebou první sezónu a musím říct. Byla to správná volba.
Jezdíme a objevujeme nová, krásná místa. A hlavně! Jsme u toho všichni.
Ledvinka, kluci, já i pes prostě „čtyři z tanku a pes“. I když řídit
takový kolos je docela makačka, tak to všechno stálo za to. |
|
Máme za sebou
ještě jednu velkou satisfakci za ty VELKÉ trable. Před časem jsme
s ledvinkou společně s klukama řešili možnost, že bychom jim pořídili
ještě sestřičku, ale když mi šestiletý capart odpověděl „Ale tatínku,
vždyť bysme se nevešli do sajdky“, tak mě to zahřálo na srdíčku, protože
to byla neklamná známka, že naše volba byla správná a holčička
|
|
byla dočasně odložena na neurčito. Při
našem štěstí by to byl stejně kluk. Holky asi neumím
 . |
|
Od té
doby už jen ty rybičky zůstávají doma. Naštěstí víme, že jim by se vyjížďka
na čerstvém vzduchu zase tak moc nelíbila. |
|
A na
závěr doufám, že i když mám o kolečko víc a vlastně se s mnohými ještě
neznáme, tak můžu říkat, že sem patřím. Jste fajn parta už se těším na první
vyjížďku s Vámi. |
| na
první vyjížďku s Vámi. |
|
|
|
Text : Charles |
spojení na autora článku |
|
Foto : Rodina + archiv K1400 |
|
|
 |
+420
604 205 206 |
|
|
|
|
 |
 |
///// |
|
|
 |
|
|
Zpět do sekce :
napsal Život
|
 |
|
|
|
|
|
|
