|
|
|
XVZ
1300 Royal Star Midnight Venture |
29.02.2016 |
|
 |
|
|
|
| |
Říká se, že čím je člověk
starší, tím je moudřejší. No, nevím. Na sobě pozoruji jen to, že čím
jsem starší, tím jsem pohodlnější a také objemnější. Proto jsem si po
mnoha letech, během nichž jsem se na Introši postupně a opakovaně
dokodrcal do Rakouska, Německa, Itálie, Švýcarska a Francie, rozhodl
pořídit něco, na čem bych tam mohl také dojet. Aniž bych si přitom
naklepal sedací soupravu jako řízek. Případně rovněž se spolujezdkyní,
která by poté neměla pocit, že prodělala obrnu, a neremcala, že si
s sebou mohla vzít jen kartáček na zuby, a to ještě dětský. |
| |
A protože Introš se
pochopitelně neprodává, namísto přezbrojení přišlo na pořad dne
dozbrojení. |
| |
Nejprve jsem začal uvažovat o
klasickém cesťáku (no jistě, už slyším ty řeči). A když už
cesťák, tak etalon, |
|
|
|
|
což je alespoň v mých očích BMW (teď už
to nejsou jen řeči, ale rovnou
řev). Můj zrak padl na R1200RT (obr. 01). Dokonce jsem se na jednom i
svezl. Byla to paráda. Ovšem úplně jiný styl jízdy. A tady jsem stál na
křižovatce. S Bávem si prostě moc nezajezdím s kamarády, kteří takřka
všichni sedlají stroje stylu C&C. Jakkoli s tímto názorem nemusí každý
souhlasit vycházím z vlastní zkušenosti, léta jsem cestovní mášu měl. Co
naplat, i když se občas rád projedu sám nebo jen s ledvinkou, motorka
pro mě přeci jen znamená především zážitky v partě. Po dlouhém
přemýšlení jsem tedy Bávo s těžkým srdcem zavrhl a začal se rozhlížet ve
světě cruiserů. Čímž jsem jedno dilema vyměnil za jiné.
|
 |
|
obr.
č.01 |
 |
Nejprve
jsem ovšem musel rozbít prasátko. Nebylo zrovna z nejvykrmenějších,
takže jsem zjistil, že HD to určitě nebude. Čímž se mi dost ulevilo.
Příští světová ropná krize nebude tedy způsobena tím, že jsem byl
nucen vykoupit celosvětové zásoby motorového oleje, a na mé dveře
nebude klepat exekutor jen proto, že jsem si v servisu nechal
dotáhnout uvolněné zrcátko. Zkusil jsem do prasátka ještě chvíli
mlátit, ale když už bylo na prach a navíc ještě praskla deska stolu,
na kterém stálo, pochopil jsem, že další peníze z něho už prostě
nevypadnou. Bylo tedy zjevné, že to bude (jako vždy předtím) něco
japonského a ojetého. Kandidátů bylo více, ale postupně se můj výběr
zúžil na dva stroje, a to Yamahu Road Star |
|
obr.
č.02 |
|
|
(obr. 02) a Kawu VN 1700 Classic Tourer
(obr. 03). Nebudu tu uvádět proč,
jelikož se nechci dotknout majitelů jiných strojů, kteří by si
nepochybně mysleli, že jsem si měl vyhlédnout právě jejich krasavici, a
protože nakonec v našem stylu musí motka člověku zkrátka hlavně padnout
do oka. |
 |
|
Na pár kousků jsem se zajel
podívat, ale žádná prostě nebyla ta pravá (případně by možná byla ta
pravá, ale cena rozhodně ta pravá nebyla). Až jednoho dne jsem na
internetu uviděl docela zajímavou Yamahu Road Star v Plzni (ano, já vím,
že Plzeň sama o sobě nezní moc |
|
slibně – ostatně jak všichni vědí
‚žije tam to strašidlo, vystupuje z bážin, žere hlavně |
obr.
č.03 |
|
smažáky, jmenuje se Jarýs‘ – ale
já to risknul). Vydal jsem se tedy na prodejnu a asi hodinu ji pečlivě
očumoval a osahával jako správný motoúchyl. Byla dokonalá, a tudíž jsem
si ji … nevybral. Kromě mnoha dalších strojů tam totiž
|
|
stála také Yamaha XVZ 1300 Royal Star
Midnight Venture. No, po našem prostě Venturka (obr. 04). A byla z toho
láska na první … posez. Přiznám se, že navzdory tomu, co jsem napsal
výše, nakonec sehrála hlavní roli praktičnost. Batwing a chrániče nohou
jsou prostě lepší nežli sebevětší plégo, tři velké plastové zamykací
kufry toho zhltnou opravdu hodně a s křeslem pro hosta nemůže soutěžit
ani velká opěrka. Když už tedy touring ve dvou, tak s plnou parádou. Na
koženou estetiku mám doma pořád ještě Introše. Důležitou roli hrála i
cena, byť byla její relativní přívětivost vykoupena několika drobnějšími
kosmetickými vadami. Abych to zkrátil, přesně proti všem zásadám
pořízení ojetiny jsem ji hned na místě koupil. No dobrá, jen jsem složil
zálohu, ale to nezní tak dramaticky. Teprve pak jsem se začal pídit po
informacích |
 |
|
obr.
č.04 |
|
na internetu a zkušenostech ostatních
majitelů (díky Lišáku a Fousáči). Za tři dny už stála doma v garáži. A
nelituji toho, jakkoli se tím možná jen potvrzuje pořekadlo, že štěstí
sedá na vola. |
|
Za tři dny už stála doma v
garáži. A nelituji toho, jakkoli se tím možná jen potvrzuje pořekadlo,
že štěstí sedá na vola.
|
|
A jak tedy po
sezóně a cca 6 tisících najetých kilometrů, včetně cesty kolem
Bodamského jezera a deseti dnů s ledvinkou v Rakousku (viz úvodní
obrázek článku), nový přírůstek do rodiny hodnotím?
|
|
Sice se říká, že objem ničím
nenahradíš, a je pravda, že třináctistovka je dnes ve světě cruiserů už
vlastně podměrečná. Po zkušenostech bych však toto rčení trochu upravil
na ‚objem ničím nenahradíš,
ale celkem dost se to dá vylepšit přidáním dalších dvou hrnků‘. |
|
Zatímco krouťák je zhruba na úrovni jak
Véenka, tak Road Stara, maximální výkon je výrazně vyšší (zvlášť
v porovnání s Kawou). V Německu na autobahnu jsem mášu prohnal na (tachometrových)
180km/h, a to se tvářila, že by jela i rychleji. Příjemná dálniční
cestovní rychlost je zhruba 150km/h. I při ní přitom není problém i ve
dvou a s bagáží zatáhnout za plyn a svižně předjíždět. |
|
Když se nepodaří poručit
větru a dešti, batwing odvede skvělou práci, takže se dá jet prakticky
pořád s otevřenou helmou a celkem nalehko. Pokud navíc prší nebo je
mokro, člověk i díky chráničům nohou prakticky nepotřebuje nepromoky. |
|
Pohodlí spolujezdkyně je
(údajně) nepopsatelné. Prý se jí sedí příjemněji než v autě. Pohodlí
řidiče popsat lze. Shrnul bych to slovy ‚Je to paráda‘.
|
|
Dva boční kufry a top case
toho pojmou poměrně hodně. Dá se do nich naložit dost věcí pro dva na 14
dní, nebo pro jednoho na zbytek života. Všechno se to dá zamknout a je
to vodotěsné. Pokud by to nestačilo, ještě je tu nosič na zadním kufru.
A podle všeho se dají dokoupit i nosiče na boční kufry, jakkoli pak bude
zřejmě problém je operativně po cestě otevírat. |
|
Na našich proslulých
tankodromech, kterým se v oficiálních materiálech z nějakého důvodu říká
silnice, motorka celkem spolehlivě vyžehlí všechny běžné díry. Mimo
udržované cesty je ale lepší se moc nevydávat. Osobně jsem to zkusil jen
jednou, když jsem se v opilecké pýše (a naivitě hodné letitého
Intrůdristy) pokusil vyjet až ke vchodu do zámku Jezeří. Cestu zpátky
dolů po prudce se svažující lesní cestě vymleté valící se vodou,
posypané štěrkem a s jednou děsivou vracečkou nad srázem do velkolomu
bych nepřál nikomu. |
|
Celkem mile mě překvapila
spotřeba, pohybuje se v rozmezí 5-6 litrů. Čekal jsem, že to bude horší.
Dojezd cca 350km do rezervy je velmi slušný, stejně člověk musí zastavit
dřív kvůli úplně jiným věcem. Navíc se ve skupině skoro vždycky najde
někdo, kdo má menší nádrž.
|
|
Samozřejmě ne všechno je
úplně růžové.
|
|
Venturka je těžká jako kráva
a elegantní asi jako tank. Je potřeba si dávat pozor, kam člověk
zaparkuje, protože by se mu mohlo stát, že jen tak nevyparkuje. Co si
budeme povídat, zpátečka by se šikla. Holt to není motorka pro trpaslíky
a rachitické jedince. Vracečky v Alpách nejsou její doména. Nakonec to
nějak zvládne, ale do lehkosti a ladnosti to má daleko. Ve dvou jsme si
i párkrát škrtli výfukem, přestože jsme měli napumpovaný centrál na
maximum. |
|
 |
Naprosto šílená je
přístrojovka. Myslím, že Venturka má nejdelší tachometr na světě
(obr. 06). Vypadá jako v Chevroletu z padesátých let. Jen s tím
rozdílem, že je digitální!! Opravdová estetická lahůdka. Není divu,
že například otáčkoměr či ukazatel teploty oleje už se nikam
nevešly. Další pochoutkou je rádio. Přesto, že se jedná o stroj
vyrobený v roce 2009, jeho součástí je kazeťák!! Ano, taková ta věc,
kam se strkají plastové obdélníky plné magnetofonové pásky, která se
časem vytáhne a jednoho dne zmizí zamotaná a zmuchlaná v útrobách
přístroje. Naštěstí je tam i Aux vstup, takže se dá snadno připojit
mobil nebo přehrávač mp3. Kvalita reprodukce je jen průměrná, stejně
ale nejsem |
|
obr.
č.06 |
|
|
příznivce kolotočů, takže rádio vlastně
ani nepouštím.
|
|
Zatím jsem nemusel měnit
žárovku předního světla, ale podle reakcí jiných majitelů na webu se
zdá, že bez demontáže celé přední kapoty to dokáže pouze dítě s gumovou
rukou a mimořádnou dávkou trpělivosti. Uvidíme. |
|
Pro mě osobně je asi největší
slabinou zvuk motoru. Ze čtyřválce prostě nejspíš nelze vyloudit nic
kloudnějšího. Možná by se to dalo trochu vylepšit výměnou koncovek, ale
vzhledem k tomu, jak to dnes u nás vypadá s legislativou, a kolik by
taková legrace stála, to teď rozhodně nebudu zkoušet. Místo toho se
obrním trpělivostí a s úsměvem a blahosklonností sobě vlastní budu dál
naslouchat hláškám typu ‚to je elektromotor?‘ či ‚ty nebudeš
startovat?‘. A pak se možná budu trochu škodolibě šklebit, až se na
naši skupinku s nelibostí zaměří neoblomný švýcarský policista. |
|
Motorka má tempomat, bohužel
je možné ho nastavit maximálně na 130km/h. U nás řekněme logicky, ale
v Německu vyloženě škoda. |
|
|
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
obr.
č.07 |
obr.
č.08 |
obr.
č.09 |
obr.
č.10 |
obr.
č.11 |
obr.
č.12 |
|
|
|
|
|
|
|
|
Venturka téměř nemá
přímého konkurenta. HD EG (obr. 07), Victory CCT (obr. 08) a Indian
Roadmaster (obr. 09) jsou a vždy budou úplně někde jinde cenově,
Goldwing (obr. 10) je úplně někde jinde vším. BMW R1200CL (obr. 11) je
přeci jen z trochu jiného soudku a navíc myslím, že 45kW je na touring
ve dvou prostě málo. Zbývá snad jen Kawasaki VN 1700 Voyager (obr. 12),
ale ceny ojetých kusů momentálně začínají minimálně o sto tisíc výš
nežli u Ventury. A 54kW také není bůhvíco. Alespoň papírově. |
|
Pokud to shrnu, dá se o
Venturce říci, že člověk dostane za málo peněz poměrně dost muziky, byť
na dnešní poměry je to technicky už trochu rokenrol a musí přitom udělat
pár kompromisů |
a něco překousnout.
 ...... |
|
|
|
Foto : autor článku |
 |
|
 |
|
|
|
 |
Spojení na autora článku : |
|
Zpět do sekce : moje "máša" |
|
|
|
|
|
|
