Tyrolské elegie 2002 o své zážitky z tohoto "flámu" se s námi podělil Vladimír.

navzájem ztratili, už jsme se nehledali a o půlnoci jsme byli doma. A začala se příprava na letošní cestu.  Dohromady se dala parta lidí, nakonec nás bylo 6 (Tomáš - Intruder, Helena - Virago, Vašek - Intruder, Radim – Black Widow, Zdenek – Drag Star 1100 a Vladimír - Intruder) a v polovině června jsme vyrazili. Sešli jsme se v jižních Čechách a jeli jsme…… Jak a kam to by byl jen itinerář a ten je jednoduchý jedeme do Matrei in Osttirol, budeme bydlet v penzionu Felbertauernstüberl u pana Hubera a budeme každý den jezdit. Plán jízd jsme měli, ale stejně jsme jezdili jinak.

   Smyslem našeho ježdění byla pohodička a tak se jezdilo tam kde se nám líbilo, bylo to spíš takové plácání se po kraji a tak moje povídání taky není podrobný popis ale jen plácání o našem ježdění. První etapa – z Kaplice přes Linz,  Wels do Matrei kde jsme měli ubytování. Linzem jsme projeli s minimálním blouděním, ve Welsu jsme chytli přeháňku a schovali jsme se pod arkádami u solaria, jeho majitel nám vynadal že mu odháníme zákazníky. Nevím kdo by k němu v dešti šel, ale vypadal jako gay. Kdesi po cestě jsme si udělali zastávku a seznámili se s místními kravami, byly docela sympatické a měly při pastvě krásnou vyhlídku.  Ona je vlastně v Alpách krásná vyhlídka skoro všude. Podařilo se nám zabloudit a zajeli jsme asi 30 km, ale nakonec jsme se shodli na tom, že to byl jeden z nejhezčích úseků dnešní jízdy. Jsme u tunelu Felbertauerntunel, projeli jsme skrz. Tam nás zkasírovali o 8,- € a poprvé jsme uviděli údolí Matrei, byl to krásný pohled.

     Po kochání jedeme ještě 3 km a jsme u penzionu Felbertauernstüberl. První dojem z domácího Elmara Hubera: chlap jako hora, rovný jako svíčka, hlas jako hrom - c.k. rakouský desátník v civilu, běhá železného muže (na zdi má  diplomy že je v tom mistr). Později zjišťujeme, že se nám tady výborně bydlí, dobře se zde vaří, každý večer si s domácím dáváme panáka jako šláftruňk a snídaně jsou vynikající.

    Nový den začíná večer.  Po návratu z jízdy umýt, oprášit texasky a jdeme na pivo. Helena většinou poslední, na rozdíl od nás má víc kalhot a taky má různé halenky, trika, vesty a pod. Kde to vozí marně bádáme, asi je to tím, že Zdenek má taky jedny texasky a na motorce 120 lt kufrů, Helena má dalších 45 lt. Dáme si pivo či piva, povečeříme, uděláme plán na další den a  s domácím si dáme panáka na šláftruňk. Večeře stojí za zmínku. Vašek je z hospody a s domácím domluvil, že se nebudou vařit žádná typizovaná jídla jako brambory s pečeným masem apod. Vaří nám místní jídla jako špekové knedlíky, buchtičky s šodó, pečená telecí kolena. Tím nás vmanipuloval do situace, že důležitým bodem večerní konference je nejen naplánování zítřejší jízdy ale i náročná debata o tom co se bude zítra vařit. Dobře mu tak, musí to přeložit do němčiny. Ráno snídaně a jede se. 

     První den jsme plánovali, že pojedeme odpočinkově jenom kousek kolem Matrei, ale nakonec je to 200 km. Jeli jsme do Prägartenu s tím, že pojedeme až kam to půjde.  Konec cesty jsme našli, byl tam hlídač a chtěl po nás ať zaparkujeme motorky za peníze a jdeme dál pěšky. Netušil ale, že my pěšky nechodíme. Po skupinovém foto jsme popojeli k hospodě, kterou jsme viděli nahoře na kopci. Tam jsme měli náhradní turistický program. Rozhlédnutí po krajině, procházka po blízkém okolí, prohlídka kostelíčka, kafe, pivo, polévka.

Nasedáme a jedeme zpátky k hlavní silnici a pokračujeme směrem Kals zase až na konec cesty kde jsme pod Grossglocknerem, ale zezadu. Zase je tady hospoda! Ale ty jsou v Rakousku skoro všude a protože jsou to zařízení pro lidi tak jsme rezignovali, podřizujeme se tomu, nereptáme. Venku na schodech sedí kluk, asi 4 roky, a huba se mu nezastaví. Máme s ním dlouhou konferenci o tématech zajímajících obě strany. A odsud už jedeme doopravdy domů. Večer hodnocení – bylo to prima.   

     Další den, další den….. Pojezdili jsme kolem kde co a všude se nám líbilo. Tak třeba byli jsme na Grossglockneru a vyhlídce Edelweisshütte, zpátky jsme toho měli málo a tak jsme si zajeli na Plöckenpass, tam se kdysi moc bojovalo, teď je tam památník, Evropskou unií zrušená celnice a veliká vrtule větrné elektrárny. Směrem do Itálie jsou nádherné serpentiny. Zpátky navrhuji jet vedlejší cestou. Stálo to za to, ale těch zatáček, málem mě za to hodili do řeky. K těm zatáčkám, jaksi jsme pořád  jezdili po silnicích, nebo spíš silničkách, se samými zatáčkami až jsme si říkali „Alespoň kousek rovné silnice“. Jeli jsme do Brixenu podívat se na Havlíčkův hrob. Dojeli jsme tam, ale on tam hrob nemá! Máme chabé znalosti ze školy. Nevadí to, na náměstí mají dobrou silnou kávu a našli jsme dům ve kterém Havlíček bydlel ve vyhnanství a podívali jsme se k němu. Cíl cesty byl splněn! Jeli jsme tam přes Stallersattel, je to stará vojenská cesta široká jen 2-3 m a tak je ¼ hod jednosměrná nahoru a ¼ hod jednosměrná dolů. Když jsme čekali než bude cesta volná bloumali jsme po okolí. Kopce

kolem jsou zarostlé houštím kvetoucích azalek, sem tam jezírko, valí se mraky, svítí sluníčko a do toho fouká studený vítr, je nám chladno – prostě nádhera. Jedeme dolů a vjíždíme do tunelu, není dlouhý, ale čeká nás překvapení, jsou v něm krávy a za nimi ukázněně jede fronta. Na troubení nereagují, jsou to krávy. Je ale potřeba přiznat že dodržují dopravní předpisy, jdou ve směru jednosměrky. Pod kopcem máme zastávku a jednohlasně je schválena změna plánu, zpátky jedeme tou samou cestou. Helena plní své tajné přání a vykoupala se v malebném horském jezeře. My jsme se nedali zlákat ani jeden! Máme z ní trošku srandu jak se v té vodě klepe, ale víc ji za to obdivujeme.

     Jedeme dál do Brixenu. Jak jme dopadli, tím jsem začal. Na cestě zpátky nám Taliáni udělali objížďku a není zrovna nejlíp značená. Tak zastavujeme na křižovatce k prostudování mapy a protože je tam hospoda tak to doplníme o kafe a pozorujeme blbce řidiče jak na křižovatce bloudí a neví kam jet. Prostudujeme mapu a jedeme, po několika kilometrech zjišťujeme že jsme stejní blbci jako ostatní a jedeme špatně. Po korekci směru jsme na správné cestě a šup domů. A zase večerní konference. Ve čtvrtek jedeme už směrem domů. Takže zpátky přes tunel a jedeme nejdřív ke Krimmelským vodopádům, jsou prý největší v Rakousku. Jdeme pěšky kolem nich nahoru a jsou doopravdy hrozně velké, zvlášť když jdeme v koních, bundách – tak jak jsme slezli z motorek a do toho pere červnové slunce. Mě se chvílemi zdá, že to není v Alpách ale v Himalájích. Došli jsme až nahoru a obvyklý závěr – stálo to za to. Jsme nahoře a nezbývá než sejít dolů a pokračovat v cestě domů. Večer se blížíme ke Schladmingu a je pořádně zamračeno, tak jsme se rozhodli tady

přespat. Ráno ale poprchává, navlékáme se do nepromokavého a jede se. Samozřejmě začalo pršet, lilo 24 hodin a přestalo jen co jsme byli doma. Největší výkon podal Radim, jel na jeden zátah ze Schladmingu přes České Budějovice až do Třince. Chudák jeho černá vdova. Mě se rozmočily boty tak až jim upadly podrážky, letos jezdím v nových!! Říkám si, sv. Petr nechtěl abychom jeli domů. Ale my ho udobříme a příští rok sem jedeme znova a navíc se podíváme do Slovinska. Když jsem přijel domů a rodina mě uviděla jak jsem mokrý, špinavý a s botami bez podrážky tak nemohli pochopit proč jezdím na motorce a jak můžu tvrdit, že to byla jedna z nejlepších dovolených. Nevěří, nevadí, ale je to tak. 

     Trošku jsem poplácal o našem ježdění a nakonec několik praktických zkušeností. Předtím ještě jedno plácnutí. Já, Radim a Helena jsme se jeli podívat na východ slunce nahoru do hor. Stihli jsme to a viděli jsme slunce jak pomalu vychází zpoza hor a v údolí Matrei se rodí nový den. Standardní hodnocení – stálo to za to i když slunce vycházelo kolem 5 hodiny ráno.

Text a foto :

Zpět do sekce Velký flám :