Výlet na Grossglockner a zpět

Osoby a obsazení :

Milan (VS1400), Polis (VS1400), Medvěd (VS1400), Savo+Štěpánka (Shadow750), Vlk+Soňa (XT600), David+Jarka(B12).     (dole)
 

Pozadí celé události:

   Někdy začátkem prázdnin pojal Generál šílený nápad, odjet Grossglockner tam a zpět za jeden den. Chvíli se o nápadu disku - tovalo a z diskuse vyšla idea, ve stejném termínu udělat výlety dva : jeden pro šílence - nazvaný jako “adrenalinový” - jednodenní a druhý pro tůristy - nazvaný jako “kofeinový”- dvoudenní s přespáním u “desátníka” v Matrei.

   Mezi propagátory kofeinovky patřil především Bizon (vpravo), který si nakonec raději den před odjezdem rozesral svoji rychlo - varku, jen aby nemusel jet. Týden před plánovaným datem odpadla  i adrenalinovka, neboť Generál rozedral zadní gumu (vlevo) a bylo mu ji líto už vyměnit (ještě zbývalo několik vrstev plátna ;-)), nicméně do Alp si na ní již netroufl. Přidal jsem se tedy ke “kafařům”.

   Po vzájemném ujištění o datu, místu a hodině srazu, jsem se ve čtvrtek odpoledne zastavil u Attily Sárkányho na Hradčanské, doplnit výbavu. Zvlášť jsem se zaměřil na opravu případného defektu. Po vysvětlení, jak funguje antipich, jsem poděkoval a koupil raději běžné záplaty a montpáky. Při odchodu jsem zaregistroval na stojanu u dveří podezřele známé výfuky - byly to ony : laďáky na VS1400, na dvě strany! Už jsem se jich nepustil. Čekal mě tedy poměrně zajímavý večer : vyměnit výfuky, naleštit motorku a zpakovat se na cestu. To vše s kombinací vstávání ve 4:00. Výměna, leštění i zkušební projížďka proběhly

úspěšně, zavřel jsem Introše do garage a odebral se domů. Na ICQ už na mě mrkal Milan. Diskutovali jsme asi do jedenácti hodin a potom jsem  upadl do pelechu s čím dál vzrůstající trémou.

Cesta tam:
   Vstávání ve čtyři hodiny je opravdu hrůza (zvlášť pro člověka, který touto dobou obvykle chodí spát) - kdo nevyzkoušel, nepochopí. Přes veškerou snahu jsem se řítil na sraz (5:15 na Strakonické, na Aralce) s cca 10min zpožděním. Jako obvykle jsem tam byl první. Pět minut po mně dorazil Polis a zdělil mi sladké tajemství, že Sava a Milana tahal před deseti minutami z pelechu. Po této informaci jsme si v klidu dali kávičku a koláčky. Po deseti minutách dorazil Savo se Štěpánkou a po další čtvrthodině Milan. Byli jsme komplet a chvíli po šesté jsme vyrazili směr Strakonice, Vimperk, Strážný. Ve Strážném na hraničním přechodu na nás čekal zbytek výpravy - Vlk se Soňou a David s Jarkou.
   Po drobném dohadování s německým pohraničníkem, kterému se nezdál chromovaný braincap, kryjící Savovu hlavu (celkem oprávněně, neboť vevnitř se skví nápis : “jen pro sběratelské účely”) si Savo (vlevo) vypůjčil homologovanou přilbu od Polise (který měl na hlavě úplně tentýž braincap jako Savo , pouze v černé barvě - u něho to nevadilo) a přejeli jsme hranici. Vedení výpravy se ujal David a vcelku plynule jsme se rychlostí 80km/h řítili

směrem na Passau. Zde jsme se podle itineráře od Vladimíra drželi řeky po levé ruce, ovšem po cca 10 km se mi začal směr cesty zdát divný. Dle mých kusých zeměpisných znalostí jsme se měli pohybovat přibližně směrem jihojihozápad, zatímco náš směr byl spíše severozápadozápad. Sice podle řeky, ale stejně mi to přišlo divné. Ta řeka byla moc široká a vypadala spíš jako Dunaj než jako Inn. David, podpořený autoritou GPS navigátoru trval na tom, že jedeme dobře , ale šipka v našem směru s nápisem Degendorf mě utvrdila v pochybnostech. Zastavili jsme místního zemědělce a David mu položil dotaz, jak daleko

to máme do Pockingu. Zemědělec se vyděsil a začal ukazovat rukama na všechny světové strany a vysvětlovat nám, že Pocking je na druhou stranu. David se ho snažil chvíli přesvědčit, že se mýlí ale bavorák vypadal celkem jistý v kramflecích. Vrátili jsme se tedy do Passau, našli jsme křižovatku na níž jsme špatně odbočili, přesně podle GPS jsme si prohlédli nádraží a vyjeli jsme opět na naší oblíbené křižovatce. Teď už to bylo jednoduché - zbýval nám jediný směr a ten byl správný. Dál cesta probíhala poměrně plynule : 30 - 40 km tempem 60 - 80 km/h, potom 10 min přestávka na cigárko. Pokračovali jsme celkem úspěšně přes Pocking, Simbach na Burghausen. Trochu mě překvapilo, že jsme se ocitli v Rakousku na placené dálnici, ale brzy jsme z ní sjeli a vrátili se mírnou zajížďkou zpět do Německa, do Burghausenu. Pokračovali jsme přes Tittmoning a Laufen směrem na Lofer. Přejeli jsme do Rakouska a valili se na Zell am See. U Loferu se nám ztratila polovina výpravy. Dali jsme si přestávku na

cigáro (bohužel nikdo z nás zbylých nekouřil), opalování atd. Po půlhodince se zbytek výpravy objevil a objasnil nám důvod zdržení - Vlk zjistil, že ztratil batoh a vydali se ho se Savem a Milanem hledat. Jelo se dál. V Zell am See jsme zastavili u pumpy a občerstvovali se. Někteří mladší účastníci zájezdu neudrželi po příjezdu kabrioletu s jednou průměrně hezkou blonďatou Rakušank

hormony na uzdě a poté, co do auta usedla druhá, mnohem ošklivější slečna, kabrio obklíčili a jali se plynulou češtinou obě dámy vyzývat k účasti na našem výletu.  Používali výrazy jako : “Nedělej krávu, nech tady tu plechovku a pojeď s náma...”.  Situace houstla. Já být mladá blonďatá Rakušanka a vidět jak mě obklíčil stopadesátikilový Polis (vlevo), stokilový Milan a padesátikilový, ale o to nebezpečněji vypadající balkánec Savo, neudržel bych pravděpodobně klid ani stolici. Hrozící konflikt vyřešil David. Něco žblebtnul německy, ale nechtěl nám říct co.
   V Zell am See už začínají ukazatele na Grossglockner Hochalpenstrasse. Právě se zde odehrával sraz sportovních vozů, tak jsme se mohli kochat - Ferrari Testarossa člověk nevidí na silnici každý den.
   Po příjezdu k mýtu jsme zjistili celkem potěšující věc - jelikož jsme přijeli pozdě, platili jsme jenom 8.50 místo 17 euroňů.
   Cesta nahoru je opravdu paráda - serpentina stíhá serpentinu, večer už nejezdí tolik aut

nahoru, takže se dá jet. Pod Edelweissspitze na parkovišti jsme povečeřeli na český způsob (řízky, chleba se salámem, chleba se sádlem apod.) a vydali jsme se na Edelweissspitze, což je nejvyšší místo celé cesty (2571m n.m.). V automatu je možno si za 1 euroň nechat vylisovat z deseticentu pamětní plaketu. Všichni jsme si nechali vylisovat plaketu a potom někdo přišel na to, jak se dá nechat vylisovat plaketa s bikerem. Tak si někteří rozmařilci lisovali ještě plaketu s motorkářem. Při sjezdu zpět na parkoviště si Polis stěžoval na divné cvakání v zadním kole. Zběžná kontrola nic neodhalila.
   Pokračovali jsme směrem na Heiligenblut průsmykem Hochtor a odbočili jsme na Franz-Josefs-Hohe, odkud je výhled na ledovec Pasterzenkees i vlastní Grossglockner. V předposlední serpentině jsem si všiml, že Polis tak nějak podivně jezdí zatáčky a jeho zadní guma nevykazuje tu správnou oblost v profilu. Po zastavení jsme zjistili, že jsem v Praze to lepení nekupoval zbytečně.

   Odstavili jsme Polise na odpočívadlo a začal koncert. Kde vzít stojan? Otočíme lavičku. Vercajk ven, osu i s distanční podložkou ze zadního kola jsem měl venku za minutu, mezitím už Vlk s Davidem povolovali brzdič, k němuž se nemohli dostat přes krásný kryt od Generála. Polis byl u toho, když mu Generál ten kryt montoval, ale nebyl schopen popsat, jak ho tam dal. Rychlý telefonát Generálovi vše řeší a za pár minut je kryt i brzdič dole. Zadní kolo ven, montpáky a David dělá gumu během pár minut. Strkám ruku dovnitř a ohledávám drát, který Polis chytil. Vlk ho vyrve ven kleštěma a zjišťujeme, že je to zhruba pět cm dlouhá závlačka! Udělala pochopitelně ne jednu, ale dvě díry do duše. Velký flek to naštěstí spraví. Lepím a současně si uvědomujeme, že nemáme pumpičku. Téměř všichni se rozjíždějí na všechny (dvě) strany. Úspěch slaví Savo s Milanem, kteří našli nějaké maníky na skůtru a vypůjčili si od nich asi 15 cm dlouhou plastovou pumpičku na bycikly. Mezitím jsme s Vlkem vložili zalepenou duši a nasadili gumu. Pumpujeme na střídačku asi hodinu, pak se rozhodujeme, že už to Polise unese a vyjíždíme. Předtím ještě David, který je z nás jediný schopný se domluvit německy, volá Herr Huberovi, že se poněkud opozdíme (to je asi půl jedenácté večer). Cesta přes Heiligenblut a Lienz do Matrei probíhá již poměrně pohodově, až na docházející benzín a zavřené benzínky. Nakonec s úlevou tankujeme před Lienz.

   Dáváme si ještě neplánovanou noční prohlídku Matrei a dojíždíme v 00:30 do Rasthaus Felbertauernstuberl. Pár piv, něco k jídlu, menší pokec a pár panáků s Herr Huberem a rychle (ve 3:00) spát.
Cesta zpátky:
   Ráno jsem se vzbudil v 7:30 a napadlo mě, že by nebylo špatné zkusit si trénink na adrenalínovku (Grossglockner tam a zpět za jeden den) navrhovanou Generálem. Pohrával jsem si s tou myšlenkou až jsem zase usnul. V devět jsem se definitivně vzbudil a rozhodnut jet sám jsem se odebral na snídani. Podiskutoval jsem se sympatickou slečnou, nahradivší pro toto ráno Herr Hubera (že by dcera?), posnídal, znovu se dal do řeči s

obsluhující slečnou, přičemž jsem, poté co jsem se ujistil, že vládne angličtinou, přešel do jazyka Shakespearova, kde jsem si přeci jen jistější než v němčině. Několika poměrně stylisticky vybroušenými větami jsem shrnul svůj kladný vztah k okolní přírodě, Alpám, Rakousku, Rakušanům obecně a jí zvlášť. Celou dobu mě poslouchala, usmívala se a přikyvovala. Poté, co jsem skončil svůj proslov, se mě zeptala : “Do  you speak English?”.  Zanechal jsem plané konverzace a začal balit (svá zavazadla, nikoliv slečnu).

Jelikož všichni ostatní byli ještě tuzí, poslal jsem Milanovi SMS, že jedu sám a vyrazil jsem. Cestou zpět se neodehrálo vcelku nic pozoruhodného, snad jen to, že část úseku mezi Zell am See a Loferem jsem si projel dvakrát; té nádherné silnici vinoucí se údolím mezi skálami se prostě nedalo odolat.

Na hraniční přechod Strážný jsem dorazil zhruba ve třičtvrtě na tři a řešil jsem problém : jet do Prahy, nebo se ještě projet po Šumavě. Nakonec rozhodlo počasí. Na severu, ve směru

na Strakonice a Prahu se začaly houfovat černé mraky, zatímco jak na západě tak na jihu byla obloha krásně modrá. Takže jsem odbočil před Horní Vltavicí na Borovou Ladu, Kvildu, Horskou Kvildu, a přes Kašperské Hory zpět do Vimperka. Potom jsem objel Boubín a přes Volary, Horní Planou do Černé, kde jsem odbočil na Krumlov, Budějice a do Prahy.

Domů jsem dorazil po desáté, stihnul jsem se akorát svalit do postele a omdlít.

Závěr :
   Celkem jsem za sobotu a neděli najel přes 1300km, spotřeba byla okolo 6l/100km. Soudě podle mé cesty zpět, je zcela reálná Generálova adrenalínová varianta : “Grossglockner za jeden den, tam i zpět”Bez všelijakých zajížděk a projížděk by to mělo vyjít pod 1000km (Praha-Praha). Bezprostředně po dojezdu jsem říkal (a i jsem to psal Generálovi) : “už nikdy, na adrenalínovku kašlu”. Teď, s odstupem několika dnů si začínám říkat : “a  kdy že to vyrážíme? 16.8.2003?”.

Díky Vladimírovi za itinerář, Generálovi za inspiraci a všem účastníkům za fotky a video.

  
     

Itinerář zde :

                                                  Spojení na autora článku : e-mail
 

 

Medvěd

  

Autor textu  :

  
                                                       

Zpět do sekce Velký flám :

    
       
 
   

zpět na úplný začátek WEBu
   
    Chopper a cruiser