|
|
|
Letní jízda 2009
aneb
Expedice žabí stehno
|
22.07.2009 |
|
 |
|
|
|
|
Letošní letní jízda byla pro
náš komorní orchestr - Vendys (Intruder 1400, první navigátor), Martin (Virago
750, ubytovatel), Bizon (Intruder 1400, plánovač), Maxa (Virago 1100,
druhý navigátor) a Mára (Shadow 1100, tichý konzument) - nejambicióznější
v jeho cca čtyřleté historii. Tentokrát se nepřidal žádný z našich
občasných externistů, takže jsme museli všechny nástroje zvládnout sami.
Vcelku se to podařilo, ačkoli nad některými nejmenovanými umělci chvílemi
visel Damoklův meč v podobě polního soudu a okamžitého zastřelení
 |
|
Celkem jsme za osm dní
urazili zhruba 3500km (naši moravští přátelé pak ještě o několik stovek
navíc), projeli velehory i rokliny a užili si vedro i déšť. V následujícím
textu se pokusím čtenáře nejen trochu |
|
|
|
|
pobavit, ale především poskytnout několik
tipů na zajímavé trasy a také vhodné ubytování po cestě. |
 |
|
Stejně jako loni jsme
s Martinem z Prahy vyjížděli do deště. Tradičně začalo pršet na pumpě
v Rudné a pak nás ještě „lízlo“ několik přeháněk po cestě do Mariánek.
Myslím, že bez nich by nás to ani nebavilo. Upřímně řečeno jsme to čekali
a před odjezdem se ani nenamáhali leštit motorky. Očista přišla na řadu až
v sobotu ráno, kdy nás čekal ostrý start spolu s ostatními. Namísto
profesionální wapky a speciálních leštidel a gelů stačila zahradní hadice
a obyčejná |
|
plena (obr. 01). Jen nevím, zda ji
Dráža měla schovanou ještě po dětech, nebo už |
foto č.1 |
|
připravenou pro Vendyse …
|
|
 |
První část dne jsme
strávili celkem nudným (avšak nutným) přesunem po dálnici přes Říši.
Teprve odpoledne jsme se dostali do Černého lesa (Schwarzwald) u
hranic s Francií, který se podobá tak trochu Šumavě až na to, že
silnice jsou asi tak o sto tisíc procent lepší a vesničky vypadají
jako by byly postavené z Lega, nikoli z rezavého Merkuru, který přejel
nejdřív vlak a pak parní válec, jako u nás (obr. 02). Krásné
poježdění v lese a po kopcích - balzám na duši po 6 hodinách na
Autobahnu …-
KLIKNI ZDE - Ubytování ve Wiedenu bylo příjemné a domácí
přátelští. Bez problémů komunikovali anglicky. K dispozici byla velká
dvojgaráž, do které se kromě našich pěti strojů pohodlně vešlo ještě
auto, čtyřkolka, vozík |
|
foto č.2 |
|
|
a několik bicyklů (www.haus-alpenblick.com).
V přízemí domu stála plná lednice
piva, vína a softdrinků, které si každý bral podle chuti a pouze učinil
zápis do knihy. Evidentně nejsou zvyklí na Čechy, protože jinak by měli na
dveřích zámek, ledničku samotnou pro jistotu přimontovanou řetězem ke zdi
a kolem nastražené nášlapné miny. Také cena se snídaní byla více než
přátelská - € 20.
|
 |
|
Následující den jsme si
ještě trochu pojezdili po Černém lese a po nezbytném zápase s navigací ve
volném stylu a několika průjezdech cihelnou, blázincem a nákupní zónou
|
|
konečně překročili hranici do Francie
- KLIKNI ZDE - Bohužel jsme nezamířili směrem na
|
foto č.3 |
|
západ, kde se nacházejí mnohé vinice a
vinařské podniky, ale na jih ke hranici se Švýcarskem. Namísto vína
v žaludku nás tedy potěšil alespoň pohled na skalní útvary, jezera a
rozsáhlý hradní komplex Jeux (obr. 03 + 04). |
|
 |
-
KLIKNI ZDE - V okolí našeho místa ubytování se nacházejí ještě
vodopády Cascades de Harrison, ke kterým je však třeba vyšplhat pěšky.
Kdybychom měli dostatek času, určitě by nám ani naše přirozená lenost
nezabránila je navštívit
.
Každopádně podle obrázků v průvodci vypadají velmi fotogenicky. Spaní
jsme měli zajištěno na venkovském statku, kde jsme však naštěstí
nemuseli sdílet stáj s dobytkem a mýt se pod pumpou. Místní však
komunikují výhradně francouzsky, takže pro neznalé této řeči a ty,
kteří se nedomluví nohama a rukama (a Fáfy, který se domluví s každým,
aniž by hnul rukou nebo nohou), není nejvhodnější (www.chezleshypolites.free.fr).
Dvoulůžkový pokoj se snídaní za € 22, k dispozici |
|
foto č.4 |
|
|
velká zamčená stodola, kam se v pohodě
vejde minimálně deset motorek. Kromě večerní bouřky nám prozatím počasí
přálo a na následující dny hlásili jasno, přinejhorším polojasno a teploty
kolem 25 stupňů.
|
|
Když jsme se
následujícího rána probudili, asi tři metry nad vesnicí visely těžké šedé
mraky a v nich někdo otevřel požární hydrant. V televizi nám pak hezká
francouzská rosnička s úsměvem prozradila, že po celé Francii bude hezky,
místy krásně. Samozřejmě s výjimkou té části, v níž jsme se nacházeli my.
Klasika. Naštěstí po snídani alespoň ustal déšť. Do nepromoků se nám moc
nechtělo, tak jsme trochu provokovali štěstěnu a vyrazili jen v kůži (jen
podotýkám, že jsme si nehráli na nudisty, ale kromě vlastní jsme na sobě
měli i trochu té hovězí). Nakonec jsme nezmokli, jen cestou přes horské
sedlo do Švýcarska jsme vjeli do
|
 |
|
mlhy, která by se dala nejen krájet, ale
i balit do krabic a prodávat. Na druhé straně hor bylo
|
foto č.5 |
|
o trochu příjemněji a po cestě kolem
Ženevského jezera na nás dokonce občas vykouklo i slunce. Cesta po severní
straně jezera není až tak krásná, jak jsme si představovali, protože
pobřeží je z velké části zastavěno soukromými
|
|
 |
 |
domy, takže voda je vidět jen
sporadicky. Na druhé straně je zde spousta vinic, které se táhnou kam
až oko dohlédne a několik pěkných městeček (obr. 05). Teprve v
severovýchodním cípu vede silnice přímo kolem vody. Za zastávku zcela
určitě stojí vodní hrad Chillon (obr. 06 + 07). Mnohem více
příležitostí zastavit prakticky až na břehu jezera (a dokonce se i
vykoupat) nabízí jižní, francouzská strana. V každém případě však
cestu kolem Ženevského jezera doporučuji. Městečka jsou plná
historických |
|
foto č.6 |
foto č.7 |
|
|
luxusních hotelů v lázeňském stylu a
kolem dokola se tyčí mohutné štíty hor se zasněženými vrcholky
- KLIKNI ZDE -
|
|
Asi v polovině jižní části
jezera jsme se od vody odklonili a zamířili na jih do kopců. Čekala nás
spousta zatáček a úchvatných výhledů (obr. 08). Bohužel silnice
nejsou v tak dobrém stavu jako v Německu nebo ve Švýcarsku, ale pro
našince zvyklé na tankodromy typu dálnice D1 jsou stále ještě přijatelné.
Člověk se jen musí občas podívat i před sebe, nejen se kochat okolní
krajinou. Spaní bylo domluveno nedaleko městečka Flumet, uprostřed
divočiny na úpatí mohutné hory, jejíž vrchol se ztrácel v oblacích. Prostě
klišé jako prase
.
Majitelé velmi přátelští - motorkáři (byť nikoli našeho stylu).
Bezproblémová komunikace anglicky. Rozhodně ocenili hruškovici, kterou
jsme měli s sebou, a překvapivě nabídli svou vlastní (vynikající). Pokoje
poněkud dražší (€ 30 na osobu po troše smlouvání z původních 34), ovšem
úroveň cenu celkem ospravedlňuje (www.chalet-marie.com).
Francouzská specialitka - mezi pokojem a koupelnou se záchodem nejsou
dveře, takže je možné sdílet všechny intimní okamžiky J. Garáž na motorky
byla samozřejmostí. Majitel měl připravenu i zásobu piva, takže nám
v podstatě nic nescházelo (no, uznávám, že možná trocha striptýzu a nějaký
to hulčo …
).
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
foto č.8 |
foto č.9 |
foto č.10 |
foto č11 |
foto č12 |
|
|
|
|
Naše další
cesta vedla přes národní park Vanoise, v němž leží mimo jiné i světoznámé
lyžařské středisko Val d’Isére (obr. 09). Ještě před ním jsme
zdolali horské sedlo ve výši 2770 metrů nad mořem, což je ještě o několik
metrů výše nežli proslulé Passo dello Stelvio v Itálii (obr. 10). O
krajině těžko hovořit jinak než v superlativech. Silnice šplhá směrem
vzhůru v nekonečných křivkách, aby se spustila do dalšího údolí a poté
znovu vedla vysoko do oblak. Mnohé cesty v zimě neexistují a skrývají se
pod nánosem několika metrů sněhu. Dlouhé sloupy kolem silnic prozrazují,
že těmito místy vedou v zimě sjezdovky. Při průjezdu parkem lze z různých
míst spatřit také Mont Blanc. My měli mimořádné štěstí na počasí, protože
celý den svítilo slunce a bylo teplo. Dokonce i vysoko v horách stačily
rukavice bez prstů (obr. 11 + 12)
- KLIKNI ZDE -
|
|
Druhá část trasy pak vedla
přes poněkud přátelštější území, na němž tu a tam rostla i nějaká vegetace
a dokonce žili lidé
.
Projíždět v létě přes zimní střediska je poněkud zvláštní zážitek, protože
se v zásadě mění v města duchů. |
|
 |
Soukromé domy i velké hotely jsou
zabedněné a v ulicích je vidět nanejvýš silničáře a údržbáře. Bydlení
na konci čtvrtého dne bylo dohodnuto v typicky šaramantním
francouzském městečku Barcelonette. Cena přijatelná (€ 20 za osobu bez
snídaně), zařízení poněkud opotřebené a jako vystřižené z osmdesátých
let, ale na přespání naprosto dostatečné. Prostorná garáž k dispozici,
personál mluví anglicky (www.chevalblancbarcelonnette.com).
Hotel je přímo v centru, které je prošpikováno tradičními kavárnami a
pekárnami v úzkých uličkách. Na náměstí pak několik restaurací nabízí
posezení pod širým nebem. |
|
foto č.13 |
|
|
Následující den jsme projeli
částí dalšího národního parku (Mercantour), od něhož jsme zamířili na
západ směrem ke Kaňonu Verdon. Na cestě se nachází mnohem menší, avšak
neméně krásný Kaňon Daluis. Zalíbil se nám natolik, že jsme se do něho
vrátili ještě další den a projeli si ho znovu. Za zastávku rozhodně stojí
také středověké město Entrevaux (obr. 13)
- KLIKNI ZDE -
|
|
Kolem třetí jsme dorazili do
našeho cílového bodu, jímž bylo město Castellane. Tady jsme se plánovali
ubytovat a jet si prohlédnout Kaňon Verdon (obr. 14 + 15 + 16).
Když jsme přijeli na místo, majitele jsme trochu vyděsili, protože
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
foto č.14 |
foto č.15 |
foto č.16 |
foto č17 |
|
|
|
|
teprve dokončovali naše
pokoje. Nemyslím tím ovšem, že by uklízeli a převlékali postele. Teprve je
montovali! Do večera ovšem bylo vše připraveno, i když na zdech ještě
docela nezaschla barva a nábytek byl trochu cítit krabicí. Tady bych rád
poznamenal, že na opravdovou prohlídku kaňonu včetně jezera a mostu na
jeho konci je třeba minimálně celý den. My jsme to bohužel trochu
podcenili, takže jsme nakonec viděli jen menší část, ačkoli i ta stála
rozhodně zato. Majitelé, Heidi a Fons, sami motorkáři (u domu jim stáli
dva krásní Harýci - obr. 17) jsou Belgičané usazení v Provence a
hovoří několika jazyky (česky zatím bohužel ne
). Navíc nám poradili, na
která vyhlídková místa v kaňonu zajet. Výhledově (až dokončí dům) mají
v úmyslu motorkáře po okolí dokonce osobně doprovázet (bude-li zájem).
Cena za osobu se snídaní € 22 (www.maisoncastellane.com).
Motorky pod širým nebem, ale v zahradě domu
- KLIKNI ZDE - |
|
Tady nám počasí opravdu
přálo - nebe bez mráčku a teploty atakující 30 stupňů (v kopcích však
příjemně foukalo, takže nám nebylo horko). Ani se nám odtud nechtělo.
Kdybychom nemuseli zpět domů, zřejmě ještě sedíme na terase, popíjíme
pivo, sluníme se a kecáme s majiteli.
|
 |
|
Vzhledem k panujícím vysokým
teplotám jsme se v této části naší jízdy rozhodli změnit plán a nejezdit
do Monte Carla, jak bylo původně naplánováno. Středozemní moře je sice
krásné a navštívit Monako zcela nepochybně zajímavé, ale průjezd
velkým městem v horku není až tak
|
|
příjemným zážitkem. Proto jsme upravili
trasu a zamířili na severovýchod. Znovu jsme si
|
foto č.18 |
|
projeli již zmíněný Kaňon
Daluis (obr. 18 + 19 + 20) a přes národní park Mercantour
překročili hranici do Itálie. U Guillaumes (obr. 21) jsme si
poněkud neplánovaně udělali scénický okruh v horách, který asi nebyl
v dané situaci tak |
|
 |
 |
úplně nezbytný, protože jsme dost
pospíchali. Alespoň jsme si však (znovu) připomněli, že GPS navigace
není všemocná v okamžicích, kdy selže zdravý rozum. Těžko se pak
divit, že US Army v Afghánistánu vybombarduje školu, protože se velící
důstojník náhodou podíval o jeden čtvereček na mapě stranou. V našem
případě naštěstí nedošlo ke ztrátám na životech, i když to bylo jen o
chlup
.
V Col de la Lombarde (obr. 22) jsme se definitivně rozloučili
se zemí požíračů žabích stehen a zamířili do |
|
foto č.19 |
foto č.20 |
|
|
Makarónova.
- KLIKNI ZDE - |
|
Cílem etapy byla vesnice
Albaretto della Torre, ve vinařské a ovocnářské oblasti severozápadní
Itálie. Jedná se o oku lahodící zvlněnou krajinu posetou nekonečnými
vinicemi a sady (obr. 23). Na kopci se tu a tam tyčí středověký
hrádek. Naše původní představa rodinného statku s vinným sklepem a
místního folklóru se ovšem ukázala jako poněkud lichá. Namísto toho jsme
se ocitli v moderně vybaveném a zcela profesionálním ubytovacím zařízení,
které mělo k rodinnému duchu poměrně daleko. Což neznamená, že bychom
nebyli spokojeni. Komunikace s majitelem byla trochu složitější, protože i
těch pár anglických slov, která znal, dokázal vyslovit způsobem, jenž
úspěšně zamaskoval jejich význam, avšak
|
 |
|
foto č.21 |
|
 |
nakonec jsme se v pohodě vyspali a
ráno se i najedli. To vše za pěkných 25 Eur (www.agriturismoalbrich.it).
Motorky odpočívaly v garáži a my jsme navštívili místní hostinec, kde
jsme si pochopitelně dali - pivo
.
Měrná jednotka 0,66 litru se nám zalíbila obzvláště po několika dnech
ve Francii, kde je standardem kojenecká porce 0,25. |
|
V tomto okamžiku spěla
naše cesta k neodvratnému konci. Náš původně naplánovaný program byl
vyčerpán a vzhledem k únavě a nepříliš optimistické předpovědi počasí
jsme neměli důvod jej dále prodlužovat (Mára, který chtěl mermomocí
trhnout rekord v počtu |
|
foto č.22 |
ujetých kilometrů a objemu srážek na
čtverečný centimetr svého koženého oblečení, |
|
|
si naplánoval návrat dokonce o den dříve;
mimochodem, nakonec dorazil domů ve stejný den jako my, byť na rozdíl od
nás nad ránem a nikoli večer). My ostatní jsme chtěli příštího dne dorazit
do severoitalské Chiavenny, kde jsme měli dohodnuté ubytování, a odtud se
vydat do Čech respektive na Moravu. Mára se s námi rozloučil již na první
pumpě, takže jsme dále hráli jen jako kvarteto. Ráno jsme sice vyjížděli
do krásného počasí, ale poté, co jsme dosáhli jezera Como, se obloha
hrozivě zatáhla a hrozila nás smýt z povrchu zemského. Nezbylo, nežli jít
do nepromoků. Nutno však dodat, že to bylo poprvé za sedm dní, což lze
myslím považovat za více než přijatelné. Bohužel ani napodruhé jsme tak
nezvládli navštívit muzeum Moto Guzzi (poprvé jsme se do něho chystali
před rokem při naší cestě kolem italských jezer). Pro zájemce podotýkám,
že má otevřeno jen hodinu denně (od 14:00 do 15:00). Nemohli jsme
obdivovat ani vodní hladinu, protože většina trasy vedla tunelem. Na druhé
straně jsme tak unikli nejhorší průtrži, takže jsme do Chiavenny dorazili
téměř suší. Také jsme sem dorazili s výrazným předstihem. Proto jsme se
rozhodli pokračovat v jízdě na sever, abychom to na druhý den neměli tak
daleko domů. Těžko říci, zda to byla dobrá volba. Problémy nastaly takřka
okamžitě. Ačkoli cesta z Chiavenny do Švýcarska měří jen zhruba 30km,
trvalo nám téměř hodinu, nežli jsme ji urazili. Jedna vracečka střídala
druhou a silnice nebyla v nejlepším stavu. Když jsme konečně vyšplhali do
horského sedla a zamířili do Švýcarska, začalo pršet. Navíc se ukázalo, že
k průjezdu silnice, která se v mapě (i ve skutečnosti) jevila jako
obyčejná 1. třída, je třeba dálniční známka (kterou jsme neměli; |
|
navíc ve Švýcarsku nelze koupit známku
jinou než roční). Následkem toho jsme se trmáceli přes kopce a doliny, což
nás dále zdrželo. Za normálních okolností by se jednalo o krásnou cestu,
avšak nikoli v dešti a s rychle se blížící tmou. Náš původní předpoklad,
že bychom kolem sedmé mohli být u Bodamského jezera, se ukázal jako
naprosto nereálný. V sedm jsme se ještě plahočili přes střední Švýcarsko a
začínali toho mít plné zuby (a zubní protézy). Navíc nás u pumpy trochu
vyděsila místní policie, která s vodováhou v ruce měřila jinému
motocyklistovi sklon poznávací značky! Ani jsme si netroufli nastartovat,
aby neslyšeli ten rachot z našich výfuků … Několik pokusů nalézt ubytování
po cestě vyznělo naprázdno.
|
 |
|
foto č.23 |
|
Upřímně řečeno se nelze moc divit. Když
do nablýskané recepce penzionu vstoupí dvojice mokrých a špinavých
kosmonautů s podivným přízvukem, nikdo jim kolem krku neskočí. V půl
deváté jsme překročili hranice do Lichtenštejnska, kde už nám ani
neotevřeli dveře, abychom se mohli zeptat. Nakonec jsme unavení a mokří
dojeli do Rakouska, kde se nad námi smilovali. Tedy nikoli Rakušané.
Našimi zachránci byli čínský majitel domu, který zahrnoval restauraci,
obchod, hotel a zřejmě několik dalších provozoven, o jejich existenci je
lepší nevědět, a jeho vrchní, který podle vzhledu pocházel odněkud
z Blízkého východu. V naší situaci jsme však byli připraveni spát i pod
mostem v krabici od televizoru, takže jsme vůbec nezaváhali. |
|
Následující den jsme se
probudili do zamračeného rána. Předpověď neslibovala nic dobrého, ale
vidina domova nás i tak naplnila dobrou náladou. V noci přišel vzkaz od
Máry, který ujel pěkných 1250 kilometrů na jeden zátah, z toho 700
v dešti. Nás čekalo pouhých 600. Nejprve jsme se rozloučili s Maxou, který
zamířil přes Rakousko na rodnou moravskou hroudu. My pokračovali přes
Bodamské jezero, které jsme si však bohužel neměli čas prohlédnout
(alespoň máme důvod se do těchto končin podívat znovu
),
na Mníšek pod Alpou. Cestou jsme trochu zmokli, ale v zásadě se jelo
v pohodě. Za Regensburgem se oddělil Vendys a my s Martinem pokračovali ve
dvou do Prahy. Naše letošní velká jízda byla definitivně u konce.
|
|
Ale pochopitelně už plánujeme další …
.
|
|
|
|
|
|
Foto :
účastníci zájezdu |
 |
|
 |
|
|
|
 |
Spojení na autora článku : |
|
Zpět do sekce : Velký flám |
|
|
|
|
|
|
