|
|
|
Na motorce po Bali |
jaro 2008 |
|
 |
|
|
|
|
Před
mnoha lety jsem si vysnil dovolenou do potápěčského ráje - Bali. V minulém
roce touha sílila a myšlenka na rozšíření o projetí ostrova na mašině vše
urychlila. Takhle koncem listopadu ze mě vypadlo: „ .. v dubnu jedem na
Bali a hotovo.....“ A tak se stalo… |
| |
Tento ostrov patří k sedmnácti tisícům
ostrovů Indonésie a rozlohou je velký asi jako kraj Vysočina a Brněnský
dohromady a žije tam asi 3 miliony člověků. Ostrov má přibližně tvar
elipsy (foto 1) - 150 km na délku a 80 km na šířku.
Procestování ostrova jsme naplánovali ještě doma v domnění, že vše bude v
poho, protože zapůjčení motorky bylo domluveno dopředu, tak snad žádný
problém nenastane. |
|
|
|
|
Po 22-ti hodinovém letu jsme
se dostali do hlavního města Dempasar, kde na nás čekal místní klučina
s autem. Už při přepravě z letiště na základnu, kde jsme byli ubytovaný
(cca 100 km = 3,5 hodiny), jsem začal tušit, že tak úplně v poho to asi
nebude. Průjezd hlavním městem, kde je letiště, trval asi hodinu. Velice
velmi to připomínalo klipy, které kolují po mailech, kde je chaotická
doprava ve všech směrech, tisíce motocyklů a aut, těsné vzdálenosti při
míjení a předjíždění. Mám pocit, že je jedno, zda je to Korea, Vietnam či
Bali. Už tady mě jala myšlenka na sepsání tohoto povídání jak se jezdí na
druhém konci světa.
|
 |
|
foto č.1 |
 |
|
foto č.2 |
|
|
Záhy zjišťuji, že počet
pruhů na silnici je jen orientační, zrovna jako přerušovaná či plná čára
(k tomu se vrátím později). Postřeh, že základní strana tvé jízdy je
vlevo, na sebe nechá chvilku čekat, neboť v první chvíli to tak jasné zase
není.
|
|
Konečně jsme mimo město.
Další důležitá a cenná zkušenost byly v tom, že jsem byl jako pasažér
pozorovatel, který má dost času vysledovat aspoň jakási pravidla. Pak musí
následovat nějaká doba na vstřebání. Dalším tréninkem je celodenní výlet
autem s domorodým průvodcem, který navíc umí trochu česky a leccos objasní
– vysvětlit to nelze. A další vstřebávání. |
|
Po týdnu pobytu a s těmito
průpravami hurá do hlavního města do půjčovny Harley-Davidson. V půjčovně
si projíždím tři stroje a jeden si vybírám – H-D 1700 Road King (r.v.
2007) – viz foto 2. Druhý stroj si bere náš kamarád Harry,
který s námi pojede na dva dny. A následuje další zkušenost. Zde se nic
neurčuje na kilometry, ale na čas. Jelikož jsme si motorky půjčili až na
večer (cca v 1730 hod. – v 1800 už je tma jak
v ranci), přesouváme se na hotel, abychom mohli hned ráno vyrazit. Na
otázku jak daleko je to do hotelu dostávám odpověď , že asi 10 minut. A
skutečně, za 9 minut jsme u Hotelu MELASTI. Tachometr říká 2,8 km od
půjčovny. K hotelu jedem v těsném závěsu za naším průvodcem – Made (místňák).
Ráno to bude zajímavé ……. |
|
A bylo! Při snídani si
říkáme: „zeptáme se v recepci, tam nám popíšou cestu z města nebo dají
mapku.“ Pěkný hovnajs !?!? Na recepci je, oproti večeru, děvče, které má
problém s určením levé a pravé strany, natož vysvětlit cestu od hotelu
z města. Její odpověď zní: Z parkoviště hotelu doleva a pak už to
najdete……….“. Polkl jsem na sucho. Inu, vzhůru do víru velkoměsta. Nutno
říct, že portýr po nastartování našich strojů beze slova okamžitě vyrazil
do ulice a zastavil pro nás dopravu, abychom jako vážení hosté mohli
vyrazit, dle rady recepční, doleva. |
 |
 |
|
Nechci unavovat
podrobným popisem cesty, ale pár postřehů musím. Když si
představíte pražskou dopravu, jde zde asi třetina aut – tak to je
docela dobrý. To by odpovídalo, ale s tím, že na každé auto je
15-20 motorek/skútrů (max. objem 120 ccm). Neskutečný množství.
Stovky, tisíce, fakt. Řadíme 1-2-1-2….. Na semaforech na zhebnutí,
protože už v půl devátý je ve stínu kolem 30°C. Na každý červený
je tolik motorek jako když má K1400 Anabázi nebo Bystřičku.
Konečně dostáváme díky intuici mimo město a správným (požadovaným)
směrem. Tato část cesty trvá asi hodinu, což obnáší asi 10 km. Pak
začíná prima jízda. Díky již získaným zkušenostem z role
pozorovatele mě vcelku nic nepřekvapuje. Vrývá se mi do podvědomí
několik základních pravd až pravidel. Zde jsou ta nejběžnější na
volno a to určitě něco nevzpomenu: |
|
-
zastav si, kde potřebuješ,
ostatní tě nějak objedou – není nutno vybírat přehledný úsek (tedy
jsou možné i serpentiny či horizont) |
|
-
počítej s tím, že to
udělají i ostatní |
|
|
foto č.3 |
foto č.4 |
 |
 |
|
foto č.5 |
foto č.6 |
|
|
-
předjížděj, kde potřebuješ a
počítej s tím, že budeš předjížděn všude. Plná čára neznamená
„nepředjíždět“, ale pouze vyšší pozornost při tomto úkonu. Serpentiny a
horizont nevyjímaje. Plná čára je prostě jen více barvy při lajnování. Nic
víc. |
 |
|
foto č.7 |
 |
|
foto č.8 |
|
|
-
Potřebuješ předjet z leva? Je to
pro tebe lepší? Není problém – proveď to. Buď připraven, že se ti to bude
stávat běžně. Jen letmé tut-tut – upozornění klaksonem a frrrr.
Troubí se pořád, něco jako „bacha jedu“ - nelekni se mě. Auta, motorky,
náklaďáky….. |
|
-
Počítej s tím, že budeš-li
předjíždět, vejdeš se všude, neboť oni jsou velice tolerantní a udělají ti
místo – oba směry. Fakt.Všude. Plná, neplná, rovina, zatáčky či horizont.
To samé se ale čeká od tebe.
|
|
-
Počítej s tím, že silnice druhé
třídy jsou někdy až čtyři metry široké (celá) -viz foto 3 |
|
-
Obecně platí, že se parkuje, kde
potřebuješ, třeba i v protisměru. Nic se nezamyká. Všechny zaparkovaný
motorky mají ponechané klíčky v zapalování. Prý se tam nekrade |
|
-
Na červený, pokud jedeš doleva,
nemusíš čekat, stačí známé tut-tut pro pořádek a upozornění a jede se. |
 |
 |
| Pokud
přistoupíš na tato pravidla, není opravdu problém. Dle jejich
vyjadřování: NA BALI NENÍ NIC PROBLÉM. Je třeba si jen
uvědomovat, že při jízdě ve tvém pruhu ti patří jen tak široká
část silnice, kterou představuje tvé vozidlo. Tedy pokud se
proti tobě řítí auto, které předjíždí a ty se tam vejdeš, třeba
jen na boční čáře, tak buď v klidu. On na tebe buď blikne nebo
tutne – jako že díky – a vše dobrý. Ty neblikej, protože on o
tobě ví. |
|
Moje nejdelší
předjíždění bylo serpentinách, samo, že na plný čáře asi
dvoukilometrová kolona náklaďáků na dvakrát. Když jsme byli v
půlce, tak se na horizontu objevil náklaďák. V té chvíli jsem
málem přišel o rameno jak mě ledvinka štípala a následovala
věta: „kam jedeš vole, chceš nás zabít…!?“ Ale já byl zůstal
slušnej a přešel jsem to mlčením. V mžiku jsem měl místo před
předjížděným autem, kam jsme se schovali. Během 3 vteřin bylo
okolo nás asi deset dalších motorek. Protijedoucí auto nás
míjelo a během dalších 5 vteřin jsme byli v mezeře zase sami.
Zkrátka prospal jsem start a všichni nám ujeli. Musím říct, že
jsme měli docela problém udržet kolonu dvou strojů, protože
stále jsou uplatňována pravidla již uvedená. |
|
|
foto č.9 |
foto č.10 |
 |
 |
|
foto č.11 |
foto č.12 |
|
|
S těmito zkušenostmi jsme
projeli celý ostrov, viděli spoustu krásných věcí, míst a památek (fota
4 - 12). Za celou dobu jsme neviděli ale jedinou nehodu, jediného
rozčileného člověka. Opravdu vše bylo s úsměvem na rtech. |
|
Za celou cestu (3 dny)
jsme mohli potkat takových 12-15 tisíc motorek, které řídili řidiči od
9 do 80 let. Co se přilby týká, je údajně povinná, ale mají ji tak 50%
lidí. Motorka zároveň slouží pro všechny možné i nemožné účely.
Vzhledem k místní chudobě je to hlavně rodinné vozidlo. Běžně zde
uvidíte, že jezdí ve dvou, ve třech, ve čtyřech (viz foto13) nebo až v
pěti lidech na jedné motorce (viz foto 14) . Jinak motorka slouží na
přepravu všeho možného materiálu. Není velkou výjimkou, kdy motorka s
nákladem má šíři 2 metrů |
 |
 |
| (viz foto15 + 16). Vrcholem byla
přeprava velké tlakové láhve na |
foto č.13 |
foto č.14 |
|
|
acetylen či kyslík, která byla na nosiči napříč a
uchycená gumicukem. Jelikož jsem nevěděl, jestli je plná či prázdná,
raději jsme provedli povinné tut.-tut , předjeli a pryč od něj. Foto
bohužel není, byli jsme z toho v šoku, že jsme ani nezareagovali focením. |
 |
 |
|
S orientací v
terénu je to hodně složité, zde by si GPS přišla na své, neboť
tady není značeno nic. Nepoznáš začátek obce, ani konec obce.
Jedna se prolíná s druhou, takže nevíš, kde vlastně jsi. Jen
fíglem jsme zjistili, kde konkrétně na cestě vlastně jsme.
Byl-li někde poutač na místního podnikatele (to je velmi
nadnesené označení, ale jiné nemám), bylo nutné skoro zastavit a
přečíst komplet celou adresu malým písmem, kontrola s mapou a
hurá - vím na chvíli, kde jsem a jedu dál. Větší města měla i
ukazatele, ale velice vtipně umístěné mezi korunami stromů,
které jsou stále zelené. Pokud jsme je zahlédli, museli jsme
zpomalit či téměř zastavit, k následné kontrole s mapou. Ostatní
značení se taky moc nevede. Když je třeba díra v silnici (asi
tak 2 x 2m a půl metru hluboká), odbude se to ručně psanou
cedulí „Hati-Hati“ (pozor-pozor). V případě, že voda vzala asi
20 metrů silnice a jezdí se po kořenech stromů, je místo
označeno pečlivěji |
| (viz foto 17).
Volný překlad tohoto oznámení - pozor - pozor cesta pojebaná. |
|
|
foto č.15 |
foto č.16 |
 |
 |
|
foto č.17 |
foto č.18 |
|
|
Dle pravidla stále ve
střehu, používají kluci balijský dva názvy pro města či místa. Jeden
původní, druhý po holandských kolonizátorech. Musíš si prostě zapamatovat
oba, protože je vtipně a nepravidelně střídají (pokud je teda ukazatel
nalezen) . |
|
Dle rady místního chasníka
jsme vozili v kapse 5-10 tisíc rupií (tj. 8-16 Kč) pro případ policejní
kontroly. Bankovka vložená do dokladů se dává jako všimné na cíga a
kontrola je tímto provedena a záhy ukončena. Této pocty se nám |
|
naštěstí nedostalo. |
 |
|
foto č.19 |
|
|
Náš balijský přítel Made – říkal, že
motorky typu H-D policajti v podstatě nezastavují, protože takovou motorku
mají pouze bohatý lidi nebo kamarádi policajtů - skutečně to tak bylo.
|
|
Po celém ostrově je spousta oficiálních
čerpacích stanic (viz foto 18) a druhá spousta neofiko
stanic (viz foto 19). Ty druhé jsme vynechávali. Při
tankování to bylo mnohem příjemnější než u nás. Jeden litr benzinu (místní
název – Premium) stojí v celé Indonésii 4500,- rupií (cca 7,50 Kč). Pro
srovnání v obchodě stojí 1,5 litru balené vody 4000,- rupií. Studená Coca-Cola
při cestě stojí 3000,- rupií. |
|
Tento článek slouží
především jako info o způsobu ježdění v jiné části světa. Bylo velice
příjemné a zajímavé se podívat do této exotické země a vidět jak žijí lidi
jinde. O to víc si pak člověk váží toho co má doma…….tut – tut!!. |
|
Všechny zdraví
|
|
|
|
|
spojení na autora článku |
|
|
Text : Luban |
|
|
 |
+420
602 362122 |
|
Foto : Martina |
|
 |
 |
luban150 |
|
|
 |
|
|
Zpět do sekce : Velký flám |
 |
|
|
|
|
|
|
