problémy s deštěm a pokračujeme přes slovenskou hranici v Beskydech do Vrútek, kde na 203. km navštěvujeme Chopper Club, kde si schováváme se svolením motorky pod střechu restaurace a jdeme na jídlo. Výborná mexická polévka, čaj a výborný personál nás navnadí na další pokračování. Odjíždíme po hodinové přestávce ve 13:00 hodin směr Levoča, kde také na 348. km opět zastávka. Je stále zataženo a 15 st. C .V 18:30 hodin dorážíme na Zemplínskou Šíravu t.j. 518. km naší cesty. Docela záběr ,ale takto jsme si ušetřili čas na Ukrajinu. Po chvilce hledání okolo Šíravy nacházíme kemp bez poplatku. Zcela prázdný. K dispozici sprchy i záchody. Udělalo se krásné počasí, tak ještě večer koupání v Šíravě. Super. Místní správce nám sděluje k našemu překvapení, že okolo Šíravy se na takových místech již neplatí poplatky. Rozděláváme stany a sedíme a popíjíme pivečko na motorkách dovezené. Oheň, pivo a těšení na Ukrajinu. Plánujeme další cestu a spát jdeme okolo druhé hodiny ranní.

   Okolo 10:30 přijíždíme k hraničnímu přechodu Ubla. Slovenská policie a celníci si  nás zapisují do svých PC. Zapisují pas i OTP od mašin. Žádný problém.Jen jsem si všiml, že slovenský celník je samé zlato. Proč to netuším. Jsou však slušní a nic nechtějí. Přejíždíme na stranu Ukrajinskou. Zmalovaná asi 2m vysoká  pasovačka nás odstavuje i s motorkama bokem. Přistoupí k nám a sama povídá, že jestli jsme turisti, tak že musíme dát 5 Euro. Posbírám tedy všech 5 pasů a do prvního dávám 5 „éček“. Vyplňujeme potřebné papíry, které Vám dají .Jedna hezká slovenka nám s tím pomáhá a přistupuji k okénku , kde se mně vysoká pasovačka ptá kde jsou zbylá Eura v pasech. Povídám, že jsem „netušil „ že má dát každý. Sice kouká jako blázen, ale  v tom se objevuje její kolega. Mladý kluk. Dostává policejní triko, které strká za uniformu a je náš. Pouští nás i s papíry k celníkům vedle. Ukrajinský celník nás dává bokem a bez jakýchkoli skrupulí ukazuje na každého z nás se slovy „pjať euro“. Mě navíc žádá o dárek, co dostal pasovák. Nemá smysl diskutovat. Vypadá zanedbaně a sebevědomě. Dáváme 20 Euro a jedeme k vojákovi u závory. Ten nám sděluje, že jednomu z nás chybí razítko. Ten celník prostě za 20 „éček“ dal razítka jen čtyřem . Kolega se vrací a dělá že nerozumí. V tom posílám na scénu pasováka, co dostal triko. Za chvíli opouštíme celnici. Chceme se fotit, voják to zakazuje se zdůvodněním , že by ho zavřeli. Konečně na Ukrajině. Celé toto trvalo 2 hodiny a stálo nás to tričko a 25 “éček“. Zpočátku nás to štve, ale později po zkušenostech na velkém přechodu ve Vyšném Nemckém,  je to odvar.

kočičích hlavách. Naštěstí padací rám a skvělý ukrajinský postřeh šoféra zabrání neštěstí. Marcel se z toho otřepává. Našli jsme banku a měníme peníze. Kurs je 1 hrivna 2,50 Kč. Máme Eura i Dolary a v pohodě si měníme 50 “éček“. Opouštíme Mukačevo a míříme na venkov směr Koločava. Za Mukačevem se rozhodujeme, zda-li jet cestou delší, kvůli chopperu nebo kratší a risknout to. Zastavujeme u místního obchůdku  na nějaké pití a zde ochotná paní prodavačka nám vysvětluje cestu. Venku před obchodem sedí pop. Ten nám povídá, že máme jet cestou delší, že je vhodnější pro mého choppera. Pak nám ještě všem požehná ve stoje a my pokračujeme dál na Koločavu. Je krásné počasí a krásná příroda. Vesničky v horách , cesty docela v pohodě i pro choppera. I když některé úseky je třeba jet tak 40 km/h. Po 294. km ze Zemplínské Šíravy zastavujeme v Koločavě u „Četnické stanice“. Je to restaurace paní Natálky. Ukrajincům jde krásně rozumět. Ubytováváme se v hezkém pokoji pro 4 lidi.

   Zde ochotně nám přidávají jednu postel. Takže vše OK. Parkujeme motorky v uzavřeném a oploceném dvoře restaurace.

   Ubytování je skvělé. Jdeme na večeři dolů do restaurace. Dáváme si výborný místní boršč, steak a pivo. Tedy více piva. Boršč stojí 12 hriven ( 30 ,- Kč), pivo 4 hrivny (10 ,- Kč). Moje útrata za večer steak a několik piv a čaj 150,- Kč.

   Na výběr jsou další jídla, šašlik 23 hriven, halušky 23 hriven, vejce s klobásou 12 hriven.

   Takže ubytování za  60 hriven 1osoba /noc - sprcha , WC - možno doplatit snídani, nebo si ráno prostě objednat, co chceš. Pivo je dobré a jelo nám docela slušně. Takže jsme četnickou stanici Koločava nakonec zvolili k ubytování  a odtud podnikali výlety. Druhý den skončil a jdeme spát okolo půlnoci. V restauraci potkáváme české turisty, pěšáky z Olomouce. Jsou zde ubytováni již před námi. Jeden z nich se opil. Zítra mu to moc šlapat asi nebude.

   24.6. 2009  Polojasno, Koločava 20 st. C

   Vstáváme v 8:00 hodin, snídaně, volské oko se slaninou káva, čaj.

   V 9:30 hodin vyrážíme do Národního parku Sinevir. Projíždíme místní vesničky, objíždíme všude přítomné krávy, koně a zase krávy. Cesty nic moc ,ale opatrně projíždím i já se svým choperem. Ostatní se silničními endurama úplně v pohodě. Přes vesnice lidé mávají jak na prvního máje. Nádherná příroda  a obrovské protiklady. Dům poslance a na druhé straně dřevěnka. U každého druhého domu ZIL obrovský. Sem tam koník s povozem. Jedeme tak 30-50 km v hodině. Kocháme se přírodou. Brána Sinevirského parku. Zde stojí dva v uniformě. Vstup 2 hrivny ( 5,- Kč ) samozřejmě bez dokladu jako vše. Fotíme se se strážci a pokračujeme. Cesta nic moc, ale i na Viragu dorážíme k další bráně v parku. Tato vede k Sinevirskému jezeru v horách. Za 5 hriven jsme vpuštění nahoru. Místní jdou nahoru pěšky. Vyjedeme až k samotnému jezeru. Nádhera. Fotíme se a potkáváme Poláky, kteří se jdou zde v Národním parku potápět. Mají potvrzení od ředitele národního parku. Jak je získali není třeba popisovat. Rozbalují si  svou výstroj a v tom k nim přistupuje místní ochránce a přikazuje jim vše sbalit, že jej potvrzení ředitele nezajímá. Za 20 „éček“ potápění povoluje o 10 m dál. No prostě borec.  Po pokochání pokračujeme zpět do národního parku . V jednom zákoutí řeky si rozvíjíme tábor a vytahujeme vařič a obědváme. Koupeme se v řece „na adama“. A je tu okolo tak krásně, že se chce zůstat. Vše kazí jen  všudepřítomné  plastové lahve, co přinesla voda.

   Ty plasty Ukrajinu zahltí. Odpadové hospodářství neexistuje. Je zde řeka. Co se nespálí, místní házejí do ní. Nevědí, co činí. Nedivíme se ale tomu a pokračujeme zpět na Koločavu. Projíždíme pomaličku vesničkami a údolími. Místní se chtějí fotit s motorkama.

   Žádáme místního kluka o foto. Plivne si jak chlap a pořídí nám společnou fotku. Pak zmizí v horách. Kam? Netušíme. Okolo není žádný domek

   Jdeme spát a probíráme jednu zvláštnost. Na Ukrajině se totiž toaletní papír nesplachuje, ale po  utření se dává do koše vedle mísy. Nepěkný zvyk, ale nutný  vzhledem k průměru odpadní roury 5 cm.

   25.6. 2009  23 st. C,  jasno

   Koločava. Vstáváme a náš plán je jasný. Proč jsme sem přijeli? Najít hrob Nikoli Šuhaje loupežníka. Máme štěstí. Paní Natálka, majitelka restaurace a učitelka místní školy, spravuje místní muzeum Ivana Olbrachta. Vyrážíme pěšky cca 2 km do místní školy, která má kupodivu 500 žáků. Potkáváme lidi a spoustu krav a koní. Povídáme si s paní Natálkou o velké vodě a o poměrech a děkujeme bohu, odkud jsme přišli. Muzeum je v místní škole. Jen skromné a poutavé vyprávění o konci Nikoli Šuhaje nás překvapuje.

   Sbalíme motorečky, loučíme se s místními lidmi, paní Natálkou a jejím mužem, který dává každému „na cestu“ láhev alkoholu a jedeme směr Slovensko.

   V Mukačeve navštěvujeme místní supermarket .Vcházíme dovnitř a jsme jediní zákazníci. Zboží jako u nás, ale nikdo nekupuje. Není za co. Bedlivě nás sleduje cca 5 prodavaček a 2 členové ochranky. Jeden z nás to nevydrží a povídá, že nejsme zloději, ale motorkáři v kožených oblecích a že máme penízek dost. Koukají na nás, jako bychom spadli z nebe. Kupujeme nějaké pití a jídlo a jdeme na parkoviště. Zde již na nás čekají malí snědí hoši  a žebrají slovy „panko daj hrivničku“. Dostávají ho-no a pokračují ve své staleté pouti jako jejich předkové.

 Odstavuje všechny nás na bok a dopravák k nám přistupuje s radarem v ruce a ukazuje 104 km v hodině. Marná je snaha mu vysvětlit, že jsme asi půl hodiny jeli za tím vrakem. Jediná cesta je to ukecat. Vytahují trumf a povídám, že jsme policisté. Polevil a přecházíme do útoku. Nášivky policie a nějaké pivo  nám otvírá cestu. Dlouho za náma ještě koukali. No zkrátka štěstí. Právě jsme ušetřili 5x 50 Euro. Pokračujeme dál přes Užgorod na přechod Vyšné Nemecké.

   Přechod Vyšné Nemecké. Zde se zrovna střídají směny. Vypadá to jako by měli jít na popravu. Vše se vleče. Klábosí, kašlou na všechny kolem.Rozhodli jsme se nic nedat ani celníkům a ani pasovákům , a vše vytrpět. Blíží se bouřka a my stále trčíme v nějaké koloně. Nedbáme rad  Slováků a nedáváme ani všimné 5 hriven. Konečně se dostáváme pod nějakou halu na celnici.  Nějakým zázrakem  jsme proklouzli přes Ukrajinské zdržování .

nevezeme nic, jen touhu opustit přechod. Na závěr se ptá kolik máme benzínu v nádržích. Když se ptám proč je to důležité ,neodpověděl. Ptám se tedy jestli bych musel z nádrže vysát třeba litr kdybych se spletl, nebo kdyby to uměl v nádrži změřit. Měrku nehledal.Jen prohodil „čekejte až se zvedne závora“, a pak šel kontrolovat slovenské auto, nechal jej vyložit skoro vše. To  vše Slovákovi. Nedivím se a mlčím. Evropská unie je tak blízko a zároveň tak daleko.

   Konečně se zvedá závora .Po třech hodinách čekání  jsme volní a nestálo to ani hrivnu či Euro. Ale dle místních jen štěstí začátečníků, neboť zde se bez úplatku běžně stojí 10 i 20 hodin. Děkujeme Bohu  a venku začíná pršet. Oblékáme „olačky“ a jedeme Na Zemplínskou Šíravu, kde se ubytováváme na stejném místě, ale tentokrát pod altánem venkovní restaurace. Majitel ráno přijíždí a nemá nic proti. Dáváme mu láhev Ukrajinského chlastu. On na oplátku dává nám místní alkohol. Obchod je obchod. Je to skvělý chlapík.

   Celkem ujeto 214 km.

   26.6.2009 polojasno,25 st.C

   Ráno BMV jedno stávkuje opět. Snaha opravit jej se zdá být marná. Přivoláváme z domu odvoz a 4 pokračujeme okolo 11:00 hodin  dál  směrem k domovu.

   Na oplátku mu dávám na Ukrajině zakoupený otčenáš v ruštině na dřevěných dýhách napsaný. Ani nevím proč jsem jej tam na Ukrajině koupil. Byl levný. Teď se hodil. Farář byl dojatý. Po ubytování v zahradním altánu se jde na pivo a jídlo. Místní „restauráteři“ nás natáhli a to v restauraci „Gól“. 2 ovarová kolena a 8 piv 60 Euro. Děkujeme a  všem motorkářům Vás „doporučíme“. Nikdy více. Zlatí ukrajinští hostitelé. Jdeme zpátky na faru a uleháme v altánu. Pan farář doma není, odjel s přáteli.

 Dne 26.6. najeto  236 km. Nikam nespěcháme a tak raději odpočíváme a ráno vyrazíme domů.

   Vstáváme v 8:00 hodin,zataženo 15 st. C

   Ráno vstáváme v 7:30 hodin, balíme své věci  a v 8:00 opouštíme faru a i Liptovský Trnovec a přes Bešeňovo, Žilinu , Beskydy, Ostravu , Krnov se vracíme domů. Vracíme se v dešti, ale zdraví a živí a plní zážitků.

Dnes najeto 240 km

   SHRNUTÍ SLOVAKIA TOURS 2009

   Celkem ujeto 1668 km. Ukrajina je nádherná země a po celou dobu jsme se nesetkali s nějakým problémem či nebezpečím. Výjimkou jsou hraniční přechody na Ukrajinu. Jednoznačně doporučujeme jet přes přechod Ubla, i když povinné úplatky jsou nutností. Za pár eur to stojí za to a nesmí se přemýšlet, že je to nemorální, neboť si je nutné uvědomit, že to je poslední takto střežená hranice v Evropě. A podle nás ještě dlouho bude. Ruský vliv je zde patrný.

vyhnout, kde se dá dojet nádherně a kde s obtížemi. Jak na místní policii či celníky. Jednoznačně doporučuji ubytování v Koločavě na „Četnické stanici“. Paní Natálka s manželem pro motorkáře připravili dalších 8 pokojů po 2 lidech. Fotky jsou z Ukrajiny sice nádherné, ale vidět se to musí na vlastní oči. Věřte mi. Nashledanou Ukrajinský venkove, nashledanou Ukrajino. Petr, Marek, Marcel, Tomáš a Petr tě rádi opět navštíví. To mi věř.

   spojení na autora článku

Zpět do sekce : velký flám