Všechno má své klady i zápory, cestování kolem světa je otravné, obzvláště pokud člověk nelítá v business třídě, musí si lámat nohy v Economy a jíst plastovými vidličkami všechny ty prefabrikované blafy. Mezi ty příjemné stránky patří to, že na konci cesty většinou čeká spousta možností, jak si tohle příkoří odčinit a pořádně si užít. Moje poslední příležitost byla hodně zajímavá, protože není na světě moc takových míst jako je Las Vegas! Přesunul jsem se tedy z Prahy přes New York do Las Vegas, absolvoval konferenci, o které tady fakt mluvit nebudu, a už její poslední den ve středu jsem  klepal s kámoši na dveře u Eagleriders.

   Jak to začalo

   Eaglerider Las Vegas

   Jak už jsem psal, ještě před cestou jsem prověřil svoje oblíbené Eagleriders v Las Vegas, což je největší půjčovna Harley Davidson v USA. Byl jsem tedy relativně v klidu , protože na webu se hrdě hlásili ke stovkám strojů , které mají na skladě. Rezervaci jsem nedělal, protože už loni z Dallasu jsem věděl, že rezervovat znamená zaplatit předem , a to se mi rozhodně nechtělo. Řekl jsem si, že to zase riskneme a pojedeme bez rezervace. Konference nám skončila ve středu odpoledne a první co jsme udělali byl rychlý start z hotelu Hilton do půjčovny vzdálené asi pět mil. Vzali jsme taxika a netrpělivě jsme poňoukali řidiče, aby nám řekl, jak je to ještě daleko, ten nám místo toho zamotal hlavu, když říkal, že on by jel do Death Valley, protože objet za tři dny Canyon je šílené tempo. Nenechali jsme se  zviklat a šli tvrdě na věc. Před půjčovnou stálo asi padesát strojů , což je sám o sobě famózní pohled, nicméně kočička za pultem nám nezúčastněně svými prošitými pysky oznámila, že nám nemůže nechat vybrat barvu, že si máme vybrat stroj a pak se uvidí. Opakovala to tak dlouho, až jsme to vzdali, já si řekl o svého oblíbeného Road Kinga s windshieldem a kolega šel cíleně do Fat Boye, který měl navíc obutou skvělou „200“ zadní pneumatiku. Nakonec bylo vše OK, oranžový chlapík vyvezl dva červené stroje model 2007 se šestistupňovými převodovkami a my jsme se uklidnili. Prošli jsme nezbytným papírováním s kreditkami a řidičáky, podepsali jsme pojistky a  prohlášení, že nebudeme kropit v sedle a lít do nádrže naftu a mohli jsme vyrazit. Už jsem se celý chvěl, Road King tvrdě naskočil a opět nezklamal, přestože přátelé v Milwaukee trochu ladili výfukový systém,aby byl ohleduplnější ke spoluobčanům u amerických dálnic, výsledek není tak hrozný. Stroje mají svůj nenapodobitelný zvuk a vibrace jsou i nadále na úrovni slušně rozjetého pneumatického kladiva. Byli jsme spokojený a mohli jsme vyrazit zpět do hotelu zabalit svoje saky paky na cestu. Stroje jsme nechali v hotelovém parkingu spolu se zbytkem party, která čítala jednu Kawasaki Ninja a doprovodný Ford Mustang Cabrio s plátěnou střechou. Připravili jsme vše na ráno, nachystali věci na cestu, kamery a foťáky a mohli jsme si dát pár piv na dobrou noc a jít netrpělivě spát. Duben je ještě pořád mimo sezonu. Severní přístup ke kaňonu je zavřený, na svazích hor je stále sníh a na silnicích není tolik turistů. Podle mě je to prostě časně na jaře lepší než v létě, kdy si koledujete o úpal jen zastavíte motorku, do Death Valley se na motorce nesmí a všude na vás šlapou miliony turistů

   Den první: z Las Vegas do Arizony

Ráno jsme v devět vyrazili. Byl krásný den a výhodou celé této letošní akce bylo to, že v Mustangu seděli tři lidi s foťáky a s kamerami a zároveň pro nás mohli převážet věci, které by se nám nevešly do brašen. Skalní příznivci možná ohrnou nos, že jsme houby motorkáři, když máme kolem sebe doprovodný vůz, ale jen díky tomu máme neskutečné fotky a záběry z jízdy o kterých se mi nikdy ani nezdálo a samozřejmě, parta se díky tomu udržela pohromadě a užili jsme si spoustu srandy. Cesta z Hiltonu je naštěstí relativně jednoduchá. Las Vegas je stejně jako jiná americká města rozdělen do čtverců a ulice vedou z jednoho konce města na druhý, od severu k jihu, od východu na západ, stačí vědět v podstatě dvě ulice a dostanete se ven z města. Navíc je systém Interstate dálnic podobně jednoduchý, takže jsme věděli, že ta správná je Interstate „15“ South no a na férovku je potřeba říct, že kámoš měl v Mustangu navigaci, tím lépe pro nás. Už jsem to párkrát zažil, ale jak jsme vyburáceli na rampu dálnice a zapojili se mezi tisíce aut a kamionů, zamrazilo mě v zádech. V dálce se ukázaly zasněžené vrcholky hor nad pouští a dálnice nás vedla neomylně k jihu ve směru na přehradu Hoover Dam, která zásobuje vodou a elektřinou 1,8 miliónu lidí v Las Vegas. Je to monstrum postavené už ve 30.letech, kdy začal ten správný boom v celé oblasti. Byl krásný den, sluníčko pralo a teplota se šplhala k magickým 100F, což je jasná výzva k tomu, abychom na to šlápli a nechali se chladit proudícím větrem. Přejeli jsme s krátkou zastávkou Hoover Dam, nad kterým se zvedá jiná famózní stavba, dálniční bypass přes Colorado, který uleví přetížené silnici na přehradní hrázi, která nepočítala s tím, že tam budou jezdit ročně milióny aut. Hoover Dam zároveň představuje přechod mezi dvěma americkými státy, Nevadou a Arizonou a zároveň tedy magický most, mezi státem, kde je povolený hazard, což je Nevada a státem, kde je naopak striktně zakázaný, Arizonou. Přebublali jsme vzorně v koloně přehradu a vyrazili do Arizony, která se představila obrovskými nehostinnými pláněmi, které jsou ovšem v očích motorkáře neskutečně nádherné, protože jsou z pohledu ze sedla půlené tou magickou žlutou čárou až na horizont. Překvapením byl vítr, který byl dozvukem špatného počasí na středovýchodně, specielně v Texasu, kde řádila tornáda a odnášela domy jako krabičky od sirek. Vím, kdy a kde si vybrat výlet na motorce, v Texasu jsem byl totiž vloni, ale bylo tam hezky. Vítr mi tolik nevadil, ale parta v kabrioletu zatáhla střechu a kámoš na Fat Boyi měl trochu trable, protože neměl windshield a dostával dost solidní masáž pleti od pouštního větru plného drobných částeček písku. Vítr foukal celý den, ale nakonec jsme si zvykli. Jeli jsme na jihovýchod, kde jsme křižovali zbytky magické Route 66, která je dnes postupně v některých úsecích obnovována a kolem rostou restaurace pro motorkáře, stylové pumpy a prodejny suvenýrů. Legenda se vrací a za ní ročně desetitisíce motorkářů a vyznavačů tohoto životního stylu. Mother Road, jak se route 66 říká vedla z Chicaga do LA a dnes už jí na mapě v podstatě nenajdete, ale o tom už píše do všech detailů  Džejár ve svém článku. Nicméně ty kousky které zbyly stojí za to. Cesta Arizonou nás zavedla postupně na sever  od Phoenixu až do města Williams ze kterého vedla odbočka přímo ke Grand Canyon, respektive k jeho jižní stěně. Cestou jsme potkávali obrovské trucky, které směřují na obě pobřeží a převážejí tuny zboží, potravin, ale i nových trucků, kusů letadel, nebo součástek do větrných turbín. V USA platí jiná omezení pro délku trucků, takže některá monstra se opravdu ani nevešla do objektivu foťáku. Další Arizonskou specialitou jsou tzv. RV, což je zkratka pro „residential vehicle“, což není nic jiného než dům na kolech. Řeknete si hele autobus a ona si zatím rodinka vyrazila na víkend. Co je na tom zajímavé, je to, že to je často jejich jediné obydlí. V  Americe takto kočují tisíce rodin napříč Státy a jejich RV je jejich jediným bydlením. Potkáte zde lidi, kteří to mají jako řešení v nouzi, ale taky evidentně dobře situované důchodce, kteří si prostě na penzi užívají a cestují sem tam. Aby si to amíci trochu zjednodušili, tahají za sebou ještě osobák připojený za přední nápravu k obytnému vozu. Ten připojený vůz bývá často vzrostlé SUV a na zadním nárazníku má pro jistotu ještě pár bicyklů, nebo skútr, kdyby bylo nejhůř. Ano, některé zvyky našich spojenců jsou fakt hodně vzdálené našim možnostem, a to nejenom finančním, ale zejména prostorovým. Začali jsme tedy stoupat na planinu Coconino a první neklamné známky stoupající nadmořské výšky byly zřejmé velmi brzo. Teplota šla rychle dolů. Zastavili jsme u pumpy a navlíkli na sebe zbytek naší výbavy, dali si kafe na křižovatce s Route 66 a pokračovali po dálnici dále na východ. Večer jsme dojeli k odbočce k národnímu parku, doplnili palivo a vyrazili prudce na sever ke kaňonu přes indiánskou rezervaci kmene Hualapai. Jak už jsem se zmiňoval ve své reportáži z Texasu, palivo je potřeba sledovat velmi bedlivě. Na rozdíl od velkých aglomerací nebývá na pláních  a v parcích států jako je Nevada, Arizona, Utah příliš možností k doplnění paliva, takže se musí využít každá možnost, i když je třeba v nádrži více než půlka. Tankování je jednoduché, pokud máte kreditní kartu, jinak funguje předplatný režim a většina čerpacích stanic nebere karty debetní, ale to už jsem také vysvětloval ve svém minulém článku. Dojeli jsme tedy po dálnici číslo „40“ přes města Kingman a Seligman mezi kterými jsou zbytky Route 66 (stejně jako to udělal ve svém snu Vendys) a dali jsme se ve městě Wiliams  kolmo na sever k místu zvanému South Rim. Začalo se stmívat a citelně se ochladilo, naštěstí se můj risk vyplatil a narazili jsme na cestě do Grand Canyon na skvělý volný motel , kde jsme tradičně zaparkovali koně přímo před dveřmi, dali si Coronu na stojáka a mohli se kochat jak se nám ten chrom leskne a plánovat kam se vydáme další den. Byl čtvrtek, ideální den na výlety, ti kdo vyrazili v pondělí už jsou pryč a sobota je ještě daleko. Ráno bylo jasné a křišťálově chladné, vyrazili jsme na poslední kus cesty před kaňonem. Strážce parku s námi na vstupu laškoval, že motorkáři platí 200 USD a pokud jsou z Čech, tak 300 USD J , ale nakonec jsme samozřejmě prošli za standardních 12 babek. On měl totiž chlapík doma fungl nového Road Kinga, takže jsme si mohli pokecat o tom, jaká je to dobrá volba a v tom má sakra pravdu, ale k tomu se ještě vrátím.

   Konečně Grand Canyon a přechod přes Colorado

   Národní parky v Utahu

Utah nás přivítal změnou terénu, postupně se začaly objevovat kaňony, pláně přecházely v červené skály a nakonec jsme dojeli až do města Kanab, které si oblíbil velký John Ford, mistr westernů, který jich mnoho režíroval a v mnoha z nich i hrál. Bylo by ideální v Kanabu přespat, ale to by jsme už měli další den problém se vrátit do Vegas a to jsme nemohli riskovat. Dali jsme si tedy kafe, napojili koně, zakously sušené jerky a vyrazili na sever. Mimochodem, jerky, jako pozůstatek starých indiánských receptur je sušené hovězí maso nakládané v různých kořeních, které se suší v kouři hikorového dřeva. Je to výborná, výživná a netučná strava a člověk si na ní rychle zvykne. Přivezl jsem si pár balíčků domů. Jeli jsme tedy dál po silnici  „89“ na severozápad směrem na národní park Zion, do kterého jsme vjeli jeho východním vjezdem, a kupodivu zadarmo, už když se začalo stmívat, což byla škoda, protože Zion mám osobně raději než Grand Canyon. Důvod je jasný, můžete si ho projet na motorce, neuvěřitelné klikaté silničky zabarvené do červena, protože jejich povrch byl míchán někde v místě s místním pískem. Silnice stoupá a klesá mezi neuvěřitelnými skalními útvary, homolemi, stěnami, malými kaňony a vše je neuvěřitelně harmonické, hladké a jakoby designérsky čisté. Zion je nádherný a jeho obě údolí spojuje velmi dlouhý tunel ve skále, který vyúsťuje vysoko nad druhým údolím a když se pak podíváte v sedle zpět, uvědomíte si, že jste vyjeli v polovině obrovské skalní stěny, do které je velmi ohleduplně vytesána a začleněna silnice. Prodělali jsme tedy další jednostopé vyvrcholení a projížděli jedním z nejkrásnějších amerických parků v sedle. Doufal jsem, že budeme mít štěstí znovu a vrazil jsem do prvního motelu na výjezdu z parku na západní straně a ukecali jsme skvělý apartmán se snídaní za 150 babek pro všechny s výhledem na údolí Zion. Dali jsme si pár kusů místních „živých“ piv a k tomu nějakou tu flákotu, zasmáli se dnešním zážitkům  a mohli jsme spokojeně padnout na postel.

   Den druhý: Probuzení v Zion national park

Ráno nás přivítaly úchvatné scenérie osvícené vycházejícím sluncem. Kuchař zpívající ke snídani s kytarou songy Johnyho Cashe už mě donutil, abych se štípnul, jestli se mi to nezdá. Vůbec se mi nechtělo odjet, ale nedalo se nic dělat, museli jsme se do tří hodin vrátit do Vegas  a to znamenalo ještě 220 mil na závěr, Utah má naštěstí již středozápadní čas, tak jsme proti Nevadě hodinu ušetřili. Vyrazili jsme na západ přes ranče kolem Zion a město Hurricane zpět do severozápadního cípu Arizony do města Mesquite, které je už na Nevadské straně a okamžitě vítá projíždějící svými casiny a jinými lákavými pokušeními. Přestože jsme jeli opět po dálnici číslo „15“ která vede přes Salt Lake City až do Kanady, cesta byla okouzlující. Dálnice je totiž vetkána mezi nádherné skály a mě okamžitě popadl můj „amok“ a zapomněl jsem na všechno a na všechny kolem sebe a jen jsem se pokládal do zatáček a valil se dolů z planiny směrem do pouště kolem jezera Lake Mead, které vzniklo po postavení přehrady Hoover dam. Tady se musím zastavit u „svého“ Road Kinga. Modely 2007 dostaly poprvé šestistupňové převodovky a je to znát. Šestka je hodně těžká rychloběžka, která potřebuje rychlost alespoň 70 mph a potom zaručuje pohodovou jízdu a překvapivě nízkou spotřebu. Pětka funguje pořád stejně  dá se na ní odjezdit většina „backroads“ šestku je vhodné dávat ideálně ve chvílích, kdy si člověk natahuje nohy dopředu na padáky a jde se kochat dlouhým horizontem. Měl jsem nižší spotřebu než vloni v Texasu, což mě překvapilo, protože jsem v některých chvílích jel až 100 mil za hodinu, což je sice porušení předpisů, ale já jsme prostě musel. Sjížděli jsme tedy zpět do Nevadské pouště kolem Las Vegas a co nejdříve jsme sjeli i z dálnice, abychom to vzali kolem jezera Lake Mead, které se v délce několika set (!) kilometrů a představuje obrovskou zásobárnu vody a zároveň vyhlášené rekreační místo. Na klopených silnících v kaňonech a údolích kolem Lake Mead jsme potkávali motorkářské bandy ale i snobáky s velkými Lincolny, kteří táhli obrovské čluny do mnohých marin kolem jezera. Každý svého štěstí strůjcem. Mysleli jsme, že už nás nečeká žádné překvapení, ale nakonec ještě přišlo, Jirkův japonský stroj dostal v klopených rozpálených zatáčkách defekt na zadku a Jiří prokázal velkou chladnokrevnost, když to udržel na silnici a neposlal to mezi kaktusy. Co se dá dělat, odstavili jsme Ninju u silnice, zavolali majiteli půjčovny kde jí najde a vyrazili jsme dál. Naštěstí jsme byli v civilizované zemi, bylo jasné, že motorka zůstane na svém místě a že majitel si jí samozřejmě na svém pick-upu bez řečí odveze. Taky se tak později stalo. Sjezd do Las Vegas byl v rozpáleném odpoledni osvobozující, dotankovali jsme nádrže a vyrazili do půjčovny. Poslední projížďka kýčovitými ulicemi Las Vegas  byla už jen třešnička na dortu před vrácením strojů v Eagleriders, která proběhla v pohodě a bez problémů. Zamávali jsme těm dvěma třímetrákovým ocelovým ořům, kteří nás po tři dny provázeli nejkrásnějšími místy západu USA a vyrazili jsme taxíkem zpět do Hiltonu na Paradise Road. Nezbývalo než se rychle zapakovat, dát si poslední pivko na báru v Casinu a ráno vyrazit přes Atlantu do Evropy, do denní reality a pokusit se smazat co nejdříve devítihodinový rozdíl způsobující nemoc zvanou „jetlag“.

   Pokud chcete vidět místa, které jste nikdy neviděli, musíte udělat věci, které jste nikdy neudělali

   Ještě pár slov na závěr. Už minulý rok jsem dostal od mnohých z vás dotazy na to jak je to vlastně složité podniknout takovou cestu. Zkusím vám tedy odpovědět jednoznačně už nyní. Není to vůbec složité a nemusíte ani čekat až vyměníme radar za bezvízový styk. Současná doba je totiž neuvěřitelně výhodná díky tomu, jak naše korunka tvrdne i bez Viagry a stačí ji k tomu jenom Topolánek. Počítejte se mnou a váš sen bude blíž, uvádím reálná čísla z naší poslední cesty, násobením můžete získat náklady dle vašeho plánu:

   Vzal jsem si s sebou vlastně jen svoji lehkou motobundu , boty a kožené kalhoty, přilba je zdarma a pak už je to jen na vás, jestli podlehnete nákupní mánii a nakoupíte za levné dolary hadry manželce, anebo si užijete plnými doušky dlouhé horizonty a pojedete domů (můžete klidně stihnout oboje J ). Prostě si myslím, že si můžete splnit sen za nějakých 50 tis Kč a budu-li upřímný, to už asi většina z vás utratila za větší blbosti J  Tohle jsem napsal v letadle cestou zpět, jsem toho všeho plný, a to je asi ten nejlepší okamžik na to, abych se s vámi podělil a trochu vám zamotal hlavu. Jenom neříkejte manželkám, že to máte ode mě J

   Splnění snu jako od Vendyse vám všem

   spojení na autora článku

vaklaf800

Zpět do sekce : Velký flám